Proč (ne)slavit nový rok

Napadla vás někdy otázka, čím je výjimečný den který v kalendáři označujeme jako první leden a již v jeho předvečer milióny lidí upadají v hysterii bujarého slavení a netrpělivě očekávají hodinu kdy přijde? Jestli ano, vítám vás mezi antisilvestrovskými rebely! Je totiž až neuvěřitelné, jak lidé dokážou propadat davové hysterii a veselit se na povel jen proto, že se to tak má. Již hezkou řádku let mě silvestrovské oslavy nechávají naprosto chladným a tento den se věnuji stejným aktivitám jako kterýkoliv jiný všední den a milióny lidmi očekávanou půlnoční hodinu často zaspím. Rok co rok pokládám svým známým, kteří se na tuto oslavu snažně připravují již týdny dopředu, stejnou otázku: Čemu proboha tento zimní den vděčí za to, že je vítán a očekáván víc než jiné? Většinou se mi dostává jednoduché odpovědi: Je přece poslední den v roce a půlnocí začíná nový rok! Dobrá, nový rok, ale to musím položit znova tutéž otázku, protože tato věta přece není odpovědí. Proč začíná nový rok zrovna tento den? Je to snad onen památný den, kdy Bůh kopnul do Země a ta se začala točit? Za celé ty roky mi nikdo nedal uspokojující odpověď a tak pro mě i nadále zůstává prvním dnem v roce den jarní rovnodennosti, jako přirozený počátek ročního cyklu. Ten Nový rok s velkým N mě však stále vrtal hlavou a tak jsem se konečně rozhodl prostudovat odbornou i neodbornou literaturu a pokusil se tomu přijít na kloub.

                Když jsem se ponořil do stohu faktů a zápisů, skoro jsem zaplakal. Mnohem snáze se totiž dozvíte od čeho se počítá kalendář Mayů, kalendář čínský, nebo cykly mnohých společenství o kterých jsem dosud ani nevěděl že existují. Nevzdal jsem to však a ponořil se hlouběji a hlouběji až jsem nakonec jako pes stopař objevil zakopaného pudla našeho Nového roku. Jak to tedy je? Určitě by se pátrání dalo ještě protáhnout a dojít k dalším a dalším detailům, avšak jako odpověď na moji otázku je množství informací dostačující...

                Jak asi tušíte, náš kalendář má, stejně jako spousta dalších praktických věcí usměrňující naše přirozené divošství, původ v antické kultuře. Římané, když ještě byli pohany a neměli ani potuchy že založí kulturu která se bude po stovky let šířit po celém světě, měli rozdělený rok do deseti měsíců, které pravděpodobně s měsíčními cykly neměli pranic společného. Rok začínal měsícem, který byl pojmenován po bohu války Marsovi a byl pravděpodobně logicky zasazen na jarní rovnodennost. Jmenoval se march a dnes mu odpovídá náš březen. Když si pak odříkáte latinské číslovky, zjistíte že mnohé odpovídají i názvům těchto deseti měsíců. December, november, september atd. Tento kalendář však nějak nevycházel. Vždy se totiž bylo nutné vypořádat s tou prokletou čtvrtinou dne, o kterou se Země kolem slunce točí špatně, jako by si mrška ani neuvědomovala že to neodpovídá jejímu otáčení kolem své vlastní osy a dělá tak všem lidem co objevili matematiku zmatek v hlavě. Ti však by si to nakonec stejně nějak v hlavách přebrali, ale společnost která objevila zákony matematiky se nezastavitelně žene ke svému dalšímu rozvoji a tak v zápětí vynalézá i úřad – instituci nanejvýš nutnou pro vlastní fungování. A úřad se již s nějakým čtvrtdnem sem a čtvrtdnem tam vyrovnat přece nemůže! Úřad je norma a norma je přesnost bez odchylek! A tak po Romulovi který založil Řím, přišel Numa Pompilius jenž byl postaven před mnohem těžší úkol a sice vytvořit fungující římskou společnost. A když došlo na fungující úřad, muselo dojít i na fungující kalendář. Měsíce tedy zkrátil a přidal další dva, které postavil mezi march a december. Možná, že už právě on měl tu vizi, učinit první den roku právě tyto měsíce, protože ten první z nich nazval january – po bohu Jánovi který byl bohem vrat, dveří, vchodů, ale také začátků a konců. Některé prameny se zmiňují o tom, že Římané prvního dne january uctívali boha Jána, ale tak rychlé to vůbec nebylo. Janus byl totiž uctíván při úplně jiných příležitostech, které s jeho posláním úzce souvisely a nějaký podivný zimní měsíc po něm pojmenovaný na tom nic nezmohl. Jánus byl uctíván při narozeních, svatbách a také žních a v období vysazování plodin. Vraťme se ale zpět k reformám Numa Pompília. Ten, ač s kalendářem pěkně zatočil, stejně mu ještě chybělo vypořádat se s naším milým čtvrtdnem. Toho se zhostil popravdě královsky – vytvořil ještě jeden měsíc, který nazval intercalaris, jehož počet dní byl pohyblivý. Kalendář tedy fungoval, ovšem tím se ztratil první den v roce, který byl nutný pro tzv. konzulární rok – tedy rok kterým se řídili úředníci. Muselo to jistě nahrávat korupci, protože takový konzul do své funkce nastupoval v den, který uznal za vhodný. Tento zmatek trval překvapivě dlouho a to až do poslední třetiny třetího století před naším letopočtem, kdy byl jako první den v roce uzákoněn 15 den měsíce march a tedy nástup konzulů do úřadu byl konečně právně posvěcen. S další reformou přišel konzul Manio Acilio Glabrión v roce 191 př.n.l. A teď pozor, protože tento člověk právě stojí za vší tou dnešní hysterií – on totiž vydal zákon, který se podle něj nazývá lex acilia a mimo to že ruší cykly systému přestupných roků, zavádí první den měsíce january jako první den v konzulárním roce. Od té doby tedy prvního ledna konzulové nastupovali do úřadu a začal se psát za datem nový rok. Konzulové však nemohli přijít o oslavy které nové uvedení do jejich funkce po léta doprovázely a tak se jásalo! A jásalo se stále. Nic na tom nezměnil ani sám velký César, který provedl další reformy kalendáře do podoby kterou již známe my a na jeho počest ho nazýváme kalendářem juliánským. A jásalo se i když už žádní konzulové do funkcí nenastupovali a bývalé římské kolonie měli vlastní společenskou strukturu. V šestém století Ioannes Catellinus, známý jako papež Jan III. byl tímto bezdůvodným jásotem natolik rozhořčen, že z postu hlavy církve tyto oslavy zakázal a vyměřil za porušení tohoto zákazu tvrdé tresty. Nešvar se prý týkal zvláště území Gálie. To, že místní křesťané byli chladní ke křesťanským svátkům bylo zlé, ale že mimo své pohanské svátky slavili i jakýsi první január – to bylo vskutku nehorázné! Avšak úřednický svátek žil dál, navzdory všem zákazům a tak byla tato otázka nadnesena dokonce na druhém koncilu v Torsu v roce 567. Koncil reagoval na tuto znepokojivou skutečnost zavedením tzv. oktávy Narození Páně. Osm dní po narození Krista následovalo osm svátků vztahujících se ke Kristovu narození a poslední z nich připadal právě na první leden. Byl to osmý den po narození, kdy byl Kristus podle židovské tradice obřezán a přijal jméno Ježíš. Tak byla katolická církev spokojena a první leden se slavil dál. Svátek obřezání Páně byl církví oficiálně zrušen až v roce 1960, kdy byl první leden prohlášen za památku Matky Boží (liturgický svátek předcházející oktávě Narození Páně) a zároveň připomínka, že tento den dostal Kristus jméno Ježíš.

                První leden je tedy svátkem, který pravděpodobně slaví společně nejvíce lidí celého světa a zároveň svátek, který má nejbanálnější základ. Možná právě banalita jeho podstaty je tou silou, která mu dává přežít i v době globalizace a propojování kultur. Zatímco většina svátků upadá, Nový rok stále nabývá na velkoleposti. Tak si tak říkám: To by měli římští konzulové radost – tisíce let slávy!