Paul Broca
Slavná lebka tedy dorazila do Paříže, aby byla posouzena Paulem Brocou. Kdo tedy Paul Broca vlastně byl?
Celým jménem se jmenoval Pierre Paul Broca. Narodil se 28.června 1824 v Sainte-Foy-la-Grande, v jihozápadní Francii. Byl synem praktického lékaře, který byl také chirurgem v napoleonském vojsku. Po studiích ve svém rodném městě, odešel Broca studovat do Paříže, na lékařskou fakultu (Jay 2002: 250). Byl stoupencem Darwinovi evoluční teorie a dotal se do ostrého sporu s církví, jejíž představitelé ho nekompromisně kritizovali celý jeho život.
V roce 1848 se Broca stal prosektorem anatomie na pařížské univerzitě, což je osoba, která připravuje tělesné orgány a tkáně pro demonstraci při výuce. Jeho práce spočívá v tzv. disekci, což je oddělování jednotlivých tkání a orgánů, podle jejich přirozených hranic. O rok později získal titul doktora medicíny a v roce 1868 se stal profesorem klinické chirurgie (Androutsos 2007: 558-559). Mimo medicínských oborů, se také stal předním odborníkem v antropologii, kde jeho jméno je spojeno s Pařížskou antropologickou společností, která byla z jeho iniciativy v roce 1859 založena (Budil 2003: 66).
Broca a medicína
Paul Broca je v medicínských oborech uznáván v mnoha disciplínách, ve kterých publikoval mnoho odborných článků, studií a monografií. Za svoji vědeckou dráhu vydal více než pět set publikací věnovaným neurologii, neuroanatomii, srovnávací anatomii, patologii, onkologii a terapeutickým disciplínám (Clower, Finger 2001: 1417-1418).
Jeho patrně nejznámějším přínosem medicínským vědám je jeho objev mozkového centra řeči a jeho práce věnovaná afázii. Afázie je ztráta schopnosti řeči, která je způsobena poškozením této části mozku. Prvním pacientem s poruchou řeči, jehož mozek měl Broca možnost studovat, byl muž, jenž trpěl epilepsií a následnou ztrátou řeči. Ačkoliv rozuměl a byl schopen komunikace pomocí gestikulace, jeho slovní projev byl omezen pouze na jediné jednoslabičné slovo – "tan", díky němuž dostal i přezdívku. Broca při pitvě zjistil encefalomalacii v oblasti čelního laloku a usoudil tedy, že právě tato část mozku musí souviset s řečí. Encefalomacie je choroba, jenž byla dříve nazývána také měknutí mozku a jde vlastně o odumírání mozkové tkáně, způsobené nedokrvováním, která následně změkne a rozbředne. Tento nález Broca prezentoval hned den po pitvě antropologické společnosti a po několika měsících i anatomické společnosti. Ještě téhož roku pitval dalšího muže, jenž ztratil řeč po záchvatu, při kterém upadl do bezvědomí. I zde našel poranění na stejném místě v oblasti čelního laloku, což mu jeho teorii potvrdilo (Jay 2002: 250-251). Toto místo se nachází v mozkové kůře dominantní hemisféry čelního laloku. Oficiálně je nazýváno Brocovo centrum řeči a jsou z něj ovládány svaly nezbytné pro pohyb mluvidel (Vargová 2009: 596).
Broca a antropologie
Mimo již zmíněnou antropologickou společnost, která z jeho iniciativy vznikla, má v oblasti antropologie Broca další velkou zásluhu. Broca vytvořil srovnávací kraniologické studie, aby podpořil myšlenku o vztahu mezi tvarem lebky a určitým typem chování. Domníval se, že tvar lebky odráží kvalitu mozku, a proto spojil kraniologii a studium mozku, neboť soudil, že při studiu ras je právě mozek nejdůležitějším znakem. Broca se nezastavil u numerického popisu, ale vypracoval na jeho základě celou historii nebo dokonce sociální postavení skupiny, kterou studoval. Převedl rozměry lebky na celou škálu indexů a z nich chybně odvozoval (jak bylo později prokázáno) charakteristiky jako jsou sociální postavení nebo psychické vlastnosti (cit. Malina 2009: 251). Dalo by se říci, že Broca je zakladatelem moderní antropometrie (což je metoda měření lidského těla), neboť většina současných měřících bodů i nástrojů k těmto měřením používaných, vycházejí z jeho metod (Malina 2009: 530).
Broca a výzkum trepanace
Když se lebka z peruánských And, jež nesla stopy řezané, téměř čtvercové trepanace o rozměrech 15x17 mm, dostala do Brocových rukou, provedl její důkladnou analýzu. Analýza potvrdila závěry doktora Gordnera z New Yorku, že pacient zákrok přežil a Broca navíc odhadl, že doba po kterou pacient žil, byla týden až dva týdny po zákroku. Potvrdil také, že zákrok byl proveden velmi zručně, pravděpodobně někým, kdo měl s podobnou chirurgickou technikou značné zkušenosti a měl k dispozici velmi ostré a kvalitní nástroje (Clower, Finger 2001: 1419).
Výsledek této analýzy Brocu překvapil a probudil v něm zájem o hlubší studium tohoto jevu a pokusil se nalézt odpověď na několik otázek, které si sám položil. Co bylo motivem tohoto zákroku? Za jakých podmínek a jakými nástroji byl zákrok prováděn? Měl zákrok očekávaný efekt? (Clower, Finger 2001: 1419). Shromáždil tedy více exemplářů lebek nesoucí známky trepanace z andské oblasti, o kterých zatím panovalo přesvědčení, že jde o následek zranění ostrým předmětem (utrpěného pravděpodobně v boji) a taktéž provedl jejich důkladnou analýzu. Došel k závěru, že operace mohla být prováděna po poranění hlavy, aby se odstranila nahromaděná krev a snížil nitrolebeční tlak.
Peruánské lebky byly datovány do období relativně nedávného, ale Brocovi se dostaly do rukou také lebky nalezené jeho přítelem a spolupracovníkem Pruniéresem, jež objevil přímo ve Francii a jejichž otvor splňoval Brocova kritéria trepanace. U těchto lebek bylo zjištěno stáří pět tisíc až pět a půl tisíce let (Finger, Clower 2001: 24). Během následujícího období se do Brocovi sbírky dostalo víc jak 160 trepanovaných lebek z různých míst Evropy, převážně z období neolitu a mezolitu (Malyková 2002: 293).
Další výzkumy věnoval hlavně nálezům z evropského kontinentu, z období neolitu. Základní otázkou, kterou si Broca položil, byl motiv zákroku. Ačkoliv nesouhlasil s Pruniéresem, který předpokládal čistě terapeutický motiv trepanace a to nejdříve pouze v případech kdy operaci předcházela fraktura lebeční kosti, Broca ve své hypotéze terapeutickou roli úplně nevylučoval. Pruniérs vyslovil teorii o záměrném vyříznutí otvoru do lebeční kosti krouživým pohybem pomocí kamenného pazourku, za účelem odstranění střepin kosti, které mohly způsobovat patologické chování osoby. Nabýváním zkušeností a pozorováním, mohl neolitický člověk vyvinout velmi účinnou léčebnou metodu fraktury lebeční kosti. Postupem času se podle Pruniérse mohli neolitičtí chirurgové tímto způsobem pouštět i do zákroků, které měly léčit i psychické poruchy. Broca však tuto teorii kategoricky zamítl, neboť nechtěl připustit, že by člověk doby kamenné měl pojem o fyziologii mozku, nebo o jeho funkci a že by mohl používat nějaké sofistikované chirurgické metody (Finger, Clower 2001: 28).
Broca viděl motiv trepanace u člověka doby kamenné spíše v magicko-rituální rovině. Vycházel ze svých antropologických znalostí interpretace myšlení "primitivního" člověka. V první řadě šlo o to, definitivně prokázat, že zákrok byl prováděn na živém člověku. To se Brocovi podařilo na lebce, kterou objevil Pruniéres a byla výjimečná tím, že měla celkem tři oválné otvory. Dva z nich nenesly žádné známky hojení, avšak okraje třetího otvoru byly zaoblené a zhojené. Broca podrobil lebku důkladné analýze a všiml si i lebečních švů. Týlní a koronální šev byl téměř srostlý, z čehož se dalo usuzovat, že jedinec se dožil vysokého věku. Sagitální šev však byl ve své střední části značně vychýlen z normálního směru a dráhou kopíroval zhojený trepanační otvor. To byl pro Brocu nezvratný důkaz, že k trepanaci muselo dojít v dětském věku (protože vytváření sagitálního švu, ke kterému dochází v raném dětství, bylo ovlivněno trepanačním otvorem) a jedinec nejenom že zákrok přežil, ale dožil se vysokého věku (Finger, Clower 2001: 27).
Dva nezhojené otvory na této lebce označil Broca jako posmrtné a tato skutečnost mu otevřela dveře k dalším možnostem interpretace motivu. V první řadě rozdělil trepanaci na chirurgickou (trépanation chirurgicale), tedy zákrok prováděný na živém člověku, jenž měl alespoň z části léčebný charakter a trepanaci posmrtnou (trépanation posthume), pro kterou nebylo jiné vysvětlení než v rovině magicko-rituální. Jelikož u některých kosterních pozůstatků byly nalezeny i rondely, sloužící pravděpodobně jako amulety, vyvodil Broca názor, že zdárně trepanovanému člověku mohla být přisuzována zvláštní posvátnost a posmrtně byly z jeho lebky vyříznuty rondely, jenž sloužily jako ochranné prostředky (Matiegka 1918: 77). Když hledal dále stopy k určení motivu, musel úplně vyloučit Pruniérsovu teorii fraktury, neboť většina lebek nenesla jedinou známku, která by nějaké zranění naznačovala.
Broca se také pokusil o rekonstrukci zákroku. Jako nástroj použil kamenný pazourek a skleněnou škrabku. Škrábáním se mu podařilo vytvořit otvor v lebce dospělého jedince za 50 minut a to i s přestávkami, které musel učinit, protože ho již bolely ruce. Podobný pokus provedl i na lebce dvouletého dítěte, kde mu celý zákrok trval pouhé 4 minuty (Finger, Clower 2001: 27). Pro srovnání, podobný pokus prováděl i Lucas-Championniére podle své teorie techniky vrtání a následného uhlazování. Ke svému pokusu použil pazourkový hrot a pazourek ke škrábání a celý zákrok provedl za 35 minut. Další podobný pokus provedl H. Muller v Grenoblu. Tomu trvala trepanace škrábáním pazourkem u tří lebek 33 minut až jednu hodinu. U sedmi lebek provedl pokus technikou řezání, což mu trvalo asi jednu až dvě hodiny (Matiegka 1918: 76).
Vraťme se ale k Brocově hledání motivu trepanace. Ačkoliv odmítal připustit, že by neolitický člověk mohl provádět trepanaci z cílem vyjmout úlomek lebeční kosti, nebo krevní sraženinu tlačící na mozek, aby tak odstranil příčinu epilepsie, přesto připouštěl, že epilepsie mohla být motivem zákroku. Díky svým znalostem v oblasti kulturní antropologie věděl, že trepanaci používají k léčbě epilepsie Kabylové v severní Africe, také některé tichomořské národy a dokonce je ze stejného důvdu užívána i v lidovém léčitelství v Černé Hoře. Jejich pojetí zákroku je však v čistě magické rovině. Epilepsii si totiž vysvětlovali jako nemoc pocházející od démonů, jež se dostali do hlavy postiženého a záchvat doprovázený křečemi a bezvědomím, je beznadějný pokus démona dostat se ven. Proto je nutné hlavu postiženému otevřít, aby mohl démon opustit tělo (Finger, Clower 2001: 28).
Další důkaz o démonologickém vysvětlení epilepsie a její léčby pomocí trepanace našel Broca u lékaře působícího v 17.století ve francouzském městě Arles. Byl jím J. Taxil, jenž léčbě epilepsie věnoval dílo Traité de l´épilepsie, vydané v roce 1603 v Lyonu. Ten při léčbě doporučuje odstranit zevní desku kosti (čili lamina externa) a nebo prohloubit ránu až na tvrdou plenu mozkovou (Matiegka 1918: 77), aby démon mohl ven. Taxil dále věřil, že lebeční kost má zvláštní léčivou sílu, která se dá také k léčbě využít. Doporučoval lebeční kost v různých formách, jako prášek, odškrabky, nebo lektvary připravené louhováním kosti apod. Stejně tak Taxil přisuzoval léčivou a ochranou moc přívěskům na krk, zhotovených z lidské lebeční kosti (Finger, Clower 2001: 29).
Broca tedy vyvodil závěr, že trepanace v době kamenné byla na žijících jedincích prováděna z léčebných důvodů a to patrně jak při zlomeninách lebeční kosti, tak při silných bolestech hlavy, epilepsii a možná i některých psychických nemocněních. Protože podle něj nemohl neolitický člověk mít jakékoliv ponětí o fyziologii mozku a jeho funkci vůbec, jednalo se o zákroky inspirované démonologií a magií. Podle dělení motivů trepanace, které vytvořil o téměř osmdesát let později Lisowski, je možné Brocovu teorii motivu trepanace u neolitického člověka označit jako motiv magicko-terapeutický. Neboť cílem je sice vyléčit určitou chorobu, ovšem příčina této choroby je přisuzována zlým duchům, jenž je nutné z hlavy vypustit. Trepanace, kterou Broca označuje jako posmrtná a je prováděna na lebce mrtvého jedince, pak lze podle této klasifikace označit jako magicko-rituální motiv. Zde se totiž nejedná o léčbu trepanovaného, ale pouze získání rondelu lebeční kosti, který může být použit jako amulet, nebo případně v jiné formě jako léčivo, neboť je mu přisuzována zvláštní moc (Lisowski 1947).
Použitá literatura:
Androutsos, G. Diamantis. 2007. Paul Broca (1824-1880): founder of anthropolgy, pioneer of neurology and oncology. Journal of the Balcan Union of Oncology. Č.12. Piraeus: B.U.ON
Budil, T. Ivo. 2003. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton.
Clower, T Wiliam; Finger, Stanley. 2001. Discovering Trepanation: The Contribution of Paul Broca. Neurosugery. Vol. 49. Č. 6. Str. 1417-1426. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkin.
Finger, Stanley; Clower T. William. 2003. On the Birth of Trepanation: the Thoughts of Paul Broca and Victor Horsley. In: Arnott, Robert (ed.). Trepanation: History, Discovery, Theory. Amsterdam: Swets&Zeitlinger.
Jay, Venita. 2002. A portrait History: Pierre Paul Broca. Archives of Pathology & Laboratory Medicine č.126. Northfield: College of American Pathologists.
Lisowski, F. Peter. 1947. Prehistoric and early historic Trepanation. American Anthropologist. No.49. Washington: American Anthropological Association.
Malina, Jaroslav. 2009. Antropologiký slovník. Brno: CERM.
Malyková, Drahomíra – 2002. Trepanace lebky v archeologických nálezech z území Čech. Archeologie ve středních Čechách. Č.6. Praha: ÚAPPSČ
Matiegka, Jindřich. 1918. Předhistorická trepanace a kauterizace lebek v zemích českých. Památky archeologické. Díl XXX. Praha: Česká akademie věd a umění.
Vargová, Lenka. 2009. In. Malina, Jaroslav (Ed.). Antropologiký slovník. Brno: CERM.