Co je to trepanace lebky? Asi nejlíp to vystihl jeden můj známý, když při pohledu na nějaké materiály na mém stole pronesl: "to jsou zas´ ty tvoje díry do hlavy?". Chceme-li však trepanaci definovat trochu formálněji a vážněji, řekneme, že trepanace lebky je jakékoliv záměrné odstranění lebeční kosti, z cílem otevřít dutinu lební (Malyková 2002: 293). Slovo trepanace nemusí znamenat jenom díry do hlavy a proto jsem zatím používal slovního spojení trepanace lebky. Trepanace obecně může totiž znamenat díru i do jiných částí skeletu, ať už to jsou kosti, nebo třeba i zuby. Slovo má původ v řečtině a odvozuje se od slova trypanom, což znamená vrták. Díry do hlavy se opravdu také vrtaly a to především v antice a v raném středověku.
Ale ještě než se pustíme do různých trepanačních technik a dalších podrobností s tímto zákrokem souvisejících, řekněme si, co je vlastně na trepanaci tak zajímavého. Člověka velmi přitahuje vše, co zavání tajemnem a něčím nepoznaným. Hlava je všeobecně považována za centrum myšlení a tak je tedy u nás a i v mnoha jiných kulturách považována za sídlo jakéhosi "já‘". Není to duše, co sídlí v hlavě, ale její projev v hmotném světě. Jestliže srdce je symbolicky spojováno vedle citů také s centrem hmotného těla a života, hlava a mozek je vedle snů centrem rozumu a myšlení, kterým se projevuje duše. Ačkoliv málokdo z moderních lidí naší společnosti to cítí doslova takto, přesto se tento kód v kolektivní mysli zachovává a mozek je tak stále vnímán jako něco mysteriózního, co spojuje člověka s něčím nehmotným, duchovním, nevysvětlitelným. Když se někdo chová nějak nepřirozeně a pro nás nepochopitelně, ukážeme si automaticky na hlavu. Ten člověk to totiž v hlavě nemá v pořádku. Spoustu takových představ nám, lidem západní kultury, jež vše stavíme na materiálním základu a nepřijímáme již nic co není rozumem ověřitelné, sebrala věda. Současná biologie, anatomie, medicína, ale ani žádný jiný vědní obor však nemůže s představou centra myšlení a rozumu uloženého v hlavě dělat nic víc, než jí vědecky potvrdit. Pohled do nitra hlavy tak v každém člověku vyvolává představu čehosi tajemného a rozhodně pak zmínka o trepanaci lebky vyvolá mnohem větší zájem, než třeba zmínka o trepanaci zubu, nebo třeba o vyříznutí zaníceného zakončení slepého střeva. No a co teprve, když nám někdo oznámí, že trepanace lebky byla prvním chirurgickým zákrokem prováděným člověkem a to už v době kamenné! To už je na titulek do bulvárního plátku, hned vedle svatby známé modelky s nejlépe placeným fotbalistou roku. Ale i tohle tvrzení o trepanaci v sobě nese část pravdy. Člověk v mladší době kamenné pravděpodobně svými kamennými nástroji opravdu dokázal odstranit část lebeční kosti tak, že dotyčný který se tomuto zákroku podrobil, nejen že operaci přežil, ale žil s takovou dírou v hlavě ještě několik let. S tvrzením, že trepanace byla prvním chirurgickým zákrokem prováděným člověkem, bych však osobně byl trochu opatrnější. Jednak by bylo nejprve důležité vyjasnit si, co všechno považujeme za chirurgický zákrok a potom také musíme vzít v úvahu to, že lebka je jedna z mála lidských součástek, která je schopná v příznivém prostředí vydržet i tisíce let. To znamená, že i kdyby člověk v době kamenné zcela běžně řešil poranění operací a to třeba i v dutině břišní, my se to z největší pravděpodobností již nikdy nedozvíme. Taková věc se nám zdá trochu jako science-fiction, ale nebraňme se tolik takové představě. Podle posledních výzkumů v paleopatologii jsou známé případy amputace končetin z podobného časového horizontu, po jejichž provedení dotyčný také ještě žil několik let. Pravděpodobně se tedy člověku, který tento zákrok prováděl, podařilo vypořádat se jak s nekontrolovatelným krvácením, tak s vypuknutím infekce a zánětlivých stavů. To je nejdůležitější předpoklad k provedení úspěšné operace a tak není důvod se domnívat, že člověk v této době se nepokusil i o podobný zákrok třeba ve zmíněné dutině břišní. To se však již pohybujeme na hranici fikce (a možná že i mírně za ní) a proto se vraťme k naší trepanaci, o jejíž provádění v době kamenné máme velmi důvěryhodné důkazy, které byly představeny akademické obci již před více než sto padesáti lety. A od této chvíle výzkum nejen neolititické trepanace pokročil mílovými kroky, takže tyto důkazy můžeme dnes směle považovat za nezvratitelné.
Podívejme se teď tedy na trepanaci lebky pěkně zblízka. V první řadě bude dobré si trochu přiblížit lidskou anatomii, neboli stavbu našeho organismu, konkrétně tedy té části, která nás nejvíce zajímá. Lebkou člověka se podle oficiální definice označuje část kosterní soustavy, která tvoří hlavu člověka. Tedy vlastní lebku a dolní čelist, která je s vlastní lebkou spojena kloubním spojením. Nás však bude zajímat právě vlastní lebka a to její část která je označována jako neurocranium, někdy také mozkovna. To je část lebky, která chrání mozek. O neurocraniu můžeme mluvit jako o dvou částech. Za prvé je to calva, neboli calvarie (obr.1.), což je klenba lebeční, jenž svrchu kryje dutinu lebeční (latinsky cavitas cranii), v které je uložen mozek. Calvu si představme jako obrácenou misku. Je to ta část lebky, která by nám zůstala, kdybychom učinili řez počatý nad očnicemi a vedený rovně k liště linea nuchalis superior (skripta muni : 178), kde je v týlu hlavy upnutý trapézový sval. Za druhé je to lebeční baze, neboli spodina lebeční. To je jednoduše spodní plocha dutiny lebeční a můžeme ji
dále dělit na vnitřní a vnější (basis cranii interna a basis cranii externa). Neurocranium, neboli mozkovna se skládá z několika kostí, které jsou spojeny lebečními švy. Calvu tvoří kost temenní (os parietale), která je kostí párovou a kost čelní (os frontale). Kosti temenní tvoří temeno hlavy a jsou uprostřed rozděleny (respektive spojeny) sagitálním švem, který se také nazývá šev šípový (sutura sagittalis). Sagitální šev je vidět na obrázku č.1. jako svislá linie. Lebeční kosti srůstají v průběhu života a jsou také jedním ze spolehlivých ukazatelů dožitého věku jedince. Mezi kostmi temenními a kostí čelní je korunový šev (sutura coronalis), který je na obrázku patrný jako kolmice k švu sagitálnímu. Na druhé straně je šev lambdový (sutura labdoidea), který na obrázku vytváří klín a spojuje kosti temenní s kostí týlní (os occipitale). Dále mozkovnu tvoří kost klínová (os sphenoidale), párová kost spánková (os temporalis) a kost čichová (os ethmoidale). Kosti lebeční jsou ploché, což mimo lebku jsou třeba lopatky. Plochá lebeční kost je tvořena třemi základními vrstvami. Tou vrchní vrstvou, neboli vrstvou vnější je lamina externa a vnitřní vrstvou zase lamina interna. To jsou tvrdé, celistvé tkáně, které mezi sebou uzavírají třetí vrstvu, která je houbovité struktury a nazývá se diploe. Diploe je vlastně kostní dřeň, jejíž struktura významně přispívá k zajištění pevnosti a pružnosti kosti a je protkána bohatě větvenými cévami, jenž kost vyživují (Šmarda 2007: 256).
K vytvoření otvoru takové lebeční kosti, tedy k trepanaci, byla používána řada různých metod. Jednou z nich je škrábání. Tato metoda spočívá v postupném odškrabávání lebeční kosti a to zpravidla do tvaru nepravidelného kruhu, nebo oválu. Tato metoda byla pravděpodobně používána už v době kamenné a byla prováděna ostrým kamenným nástrojem. Při škrábání vzniká typická šikmá hrana otvoru, takže otvor je na vnějším povrchu (lamina externa) širší a na vnitřní straně (lamina interna) užší (Malyková 2002: 294). Tento tvar však podle teorie Lucase-Championniéra, která byla vyslovena na počátku 20.století, mohl vzniknout i provrtáním kosti několika malými otvory pazourkovým hrotem v kruhu vedle sebe, které byly potom spojeny řezem a vnitřní ovál vypadl. Hrana otvoru pak byla škrábáním uhlazena (obr.2.) (Matiegka 1918: 76). Technika vrtání a následného spojení vyvrtaných otvorů byla zcela jistě použita v případech, kdy je na nálezu patrný zoubkatý okraj otvoru, nebo zoubkatý okraj vylomené části, jenž je nálezově taktéž hojný a je nazýván rondel. Další technika odstranění části lebeční kosti je řezáním. Tato technika spočívá ve vytváření rýhy ostrým hrotem, která se postupně prohlubovala, až bylo možné rondel vylomit, nebo vypáčit. Nakonec poslední známou metodou bylo vrtání, kdy otvor měl průměr nástroje k vrtání použitého. Ve středověku je takový vrták, který je určen výhradně k provádění trepanace, známý jako trepan (Malyková 2002: 294). Doktor J. Matiegka ve svém článku o prehistorické trepanaci zmiňuje i metodu vypalováním, čili kauterizaci (Matiegka 1918: 75), kterou později zmiňuje i profesor Emanuel Vlček (Vlček 1949).
Pokud jde o další dělení trepanace, můžeme ji rozdělit na trepanaci prováděnou za života jedince a trepanaci postmortální, jenž byla provedena na člověku již zemřelém, nebo na jeho kosterních pozůstatcích. Zvláštním případem je takzvaná trepanace perimortální, kdy dotyčný zemřel při provádění zákroku, nebo krátce po jeho provedení (Malyková 2002: 294). Dále se trepanace dá rozdělit podle stupně dokončení a to na trepanaci úplnou a neúplnou. Úplná, jak už je patrno z názvu je zákrok, pomocí něhož byly odstraněny všechny tři vrstvy lebeční kosti, zatímco u neúplné třeba jenom lamina externa. Neúplná trepanace mohla být zapříčiněna úmrtím pacienta během zákroku, ale díky nálezům neúplných trepanací, na kterých je znatelné hojení rány, což naznačuje že dotyčný zákrok přežil, je možné usuzovat, že i neúplná trepanace mohla být cílem zákroku (Vlček 1949). S jiným dělením trepanace přišel profesor Peter Lisowski, který tento zákrok rozdělil podle motivu, které shrnul do tří kategorií. Uvádí motivy terapeutické, magicko-terapeutické a magicko-rituální (Lisowski 1947). Jelikož motiv zákroku byl jedním z nejdůležitějších témat většiny výzkumů, budeme se jím zabývat v této práci podrobněji v následujících kapitolách.
Použitá literatura:
Malyková, Drahomíra. 2002. Trepanace lebky v archeologických nálezech z území Čech. Archeologie ve středních Čechách. Číslo 6. Praha: Ústav archeologické památkové péče středních Čech.
Matiegka, Jindřich. 1918. Předhistorická trepanace a kauterizace lebek v zemích českých. Památky archeologické. Díl XXX. Praha: Česká akademie věd a umění.
Lisowski, F. Peter. 1947. Prehistoric and early historic Trepanation. American Anthropologist. No.49. Washington: American Anthropological Association.
Skripta MUni.Skripta Masarykovi Univerzity v Brně. Anatomie. Brno: Muni.
Šmarda, Jan. 2007. Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál.
Vlček, Emanuel. 1949. Trepanace na předhistorických lebkách v severozápadních Čechách. Krajem Lučanů. Číslo 15. Žatec: České muzeum v Žatci.
Obrázky:
Obr.1. - Skripta MUni.Skripta Masarykovi Univerzity v Brně. Anatomie. Brno: Muni.
Obr.2. - Matiegka, Jindřich. 1918. Předhistorická trepanace a kauterizace lebek v zemích českých. Památky archeologické. Díl XXX. Praha: Česká akademie věd a umění. (str. 76)