Peru a Chile už má hranici i na moři!

Včera, tedy 27.1.2014 vynesl předseda Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu, Slovák Peter Tomka, dlouho očekávaný rozsudek který by měl ukončit léta trvající spor Peru a Chile o mořská teritoria. Příčinou tohoto sporu byla rozdílná interpretace mezinárodních úmluv, vycházející z malého sporného území ve tvaru trojúhelníku o obsahu 37 610 m2 v poušti Atacama. Tento malý kousek pobřeží v jednom z nejnehostinnějších míst na zemi by sotva asi někoho vážněji zajímal, kdyby jednu jeho stranu netvořil břeh oceánu a to právě v místech s obrovskou hojností ryb. Jak dobře víme, pokud protahujeme dvě strany jakéhokoliv trojúhelníku, ač sebemenšího, prodlužuje se nám i strana třetí a obsah trojúhelníku se zvětšuje geometrickou řadou a tak z malého trojúhelníčku se může stát obrovský trojúhelník, který může nadělat  i obrovské problémy. Tak tomu je i v Peruánsko – Chilském sporu.

                Jak je možné, že se objevil takový sporný trojúhelník? Abychom pochopili tuto záhadu, musíme se vrátit o více než sto let zpátky. Mezi lety 1879 – 1884 se v těchto místech rozpoutala tzv. Tichomořská válka, ve které mimo Peru a Chile dost podstatně figurovala další země tohoto regionu – Bolívie. Politická mapa této oblasti před rokem 1879 vypadala poněkud jinak než dnes. Bolívie měla v té době přístup k moři a město Antofagasta, které dnes leží na Chilském území, bylo ještě s dalším nevelkým územím pod její správou. Jediný kámen úrazu však byl z nerostu, který stále více nabýval na významu – ledku. Naleziště ledku jsou v této oblasti poměrně hojná a tak Bolívie s tímto pásem nehostinné země získala mimo přístupu k moři i právo na tyto ledkové naleziště. Vše je však včas vypočítavými podnikateli raného kapitalismu podchyceno smlouvami a tak je bohužel Bolívie svázána mezinárodní smlouvou, která těžbu ledku osvobozuje od daní. Takže bohatství je velké, ale užitek z něj žádný.

                Rozhodujícím momentem se stal rok 1878. Tehdy postihlo Bolívii obrovské sucho, které nemělo v novodobé historii této země obdoby. V důsledku velké neúrody byla Bolívie odkázána na importované suroviny a státní pokladna se dostala do hlubokého deficitu. Vláda se tedy poohlédla po svých aktivech a celkem bez ohledu na dřívější mezinárodní smlouvu kterou před pěti lety podepsala, uvalila daně na těžbu ledku. Chilsko – anglická těžební společnost, jejíž akcionáři byli i mnozí ministři chilské vlády a sám chilský prezident Aníbal Pinto, podala protest který byl oficiálně podpořen chilskou vládou. Na odvolání takto nerozumného tahu, však již bylo pozdě a konflikt vyeskaloval ve vojenské obsazení Antofagastu chilskou armádou 14.2.1879. Necelý měsíc na to vyhlásila Bolívie Chile válku a kolo dějin se roztočilo.

                Díky spojenecké smlouvě z roku 1873 a také z obavám o rozšíření konfliktu se i po počátečních neshodách o financování válečných nákladů ke konfliktu připojilo Peru. Vypukla tak Tichomořská válka, která se z počátku odehrávala převážně na moři. Protože Bolívie nevlastnila válečnou námořní flotilu, stalo se nakonec Peru hlavním aktérem tohoto konfliktu. Tento námořní konflikt skončil porážkou Peru v říjnu téhož roku a válka se přesunula na pevninu (Roedl 2007: 252 – 253).

                Chile vyšlo z konfliktu se značnými územními zisky. Do Chilské správy se dostala celá provincie Tarapacá, bohatá na nerostné zdroje, patřící do té doby Peru a na desetileté spravování i provincie Arica a Tacna, kde se taktéž nacházejí četná naleziště ledku a rud. Toto rozdělení země platilo prakticky až do roku 1929.

                V létě 1929 došlo v Limě k jednání o vytyčení Peruánsko – Chilských hranic. Město Arica, odkud byla chilskou republikou vybudována železnice do bolivijského La Paz a kde se většina obyvatel hlásí k chilské národnosti, připadlo celkem pochopitelně Chile. Hranice se pak měla táhnout od bodu Concordia, který byl stanoven trochu nešťastně tak, že je to bod, kde severně od prvního železničního mostu přes řeku Lluta ve vzdálenosti 10km, protne mořské pobřeží. Od tohoto bodu se bude hranice držet v desetikilometrové vzdálenosti od železniční tratě do La Paz a  odchýlí se jen v místě vulkánu Taroca, kde ponechá dostatečnou vzdálenost umožňující Chile přístup k sirným dolům nacházejícím se v této oblasti a dále u jezera Laguna Blanca, které protne tak, aby obě země měli jeho stejnou část (smlouva z Limy 1929).

obrázek č.1 - milník č.1. ( zdroj: ernesto813 – Panoramia, Google maps)

Při vytyčování hranice se však vyskytl závažný problém. Bod který byl výsledkem přímky vedené severním směrem od středu prvního železničního mostu přes řeku Lluta a vzdáleností deset kilometrů, vyšel na souřadnicích podle WGS84 v hodnotě 18°21'03˝ jižní šířky a 70°22'56˝západní délky, což je místo od mořského břehu vzdálené asi 180m. Bod byl zanesen do katastrální mapy jako milník č.1, od nějž se hranice odvíjí. Ovšem jak vést hranici od tohoto milníku směrem západním, to smlouva z Limy jaksi neupravila. Chilský vyslanec tehdy navrhnul, aby se hranice vedla po zeměpisné rovnoběžce procházející milníkem č.1, ale oficiální rozhodnutí se přenechalo dalšímu jednání, které se tentokrát uskutečnilo v chilském Santiagu, v dubnu 1930.

                V Santiagu bylo dohodnuto, že bod Concordia, čili bod kde hranice protíná mořské pobřeží musí být podle jednání z Limy ve vzdálenosti 10km od mostu přes řeku Lluta a tudíž bude vytvořen úsek kružnice o poloměru 10km se středem v bodu tohoto mostu a tam kde protne tato kružnice mořský břeh je bod Concordia. Vzniklá část kružnice pak bude sloužit jako státní hranice mezi milníkem č.1 a bodem Concordia (smlouva ze Santiaga 1930).

Rozhodnutí bylo jasné a celkem logické. Vznikají tak dva body, milník č.1, který je považován za oficiální výchozí bod pro vytyčení státní hranice a jehož souřadnice jsou zaneseny ve všech oficiálních dokumentech a bod Concordia jehož souřadnice jsou sice známé, ale oficiálně nikam zanesené nejsou a je to bod, kde se státní hranice potkává s břehem oceánu. V této době ještě pravděpodobně nikoho nenapadlo, že tyto dva body mohou zapříčinit další mezinárodní konflikt.

                Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století začala vzrůstat otázka nároků na mořské teritorium v regionu. Jednání se účastnili Peru, Chile a Ekvádor a smlouvami v roce 1952 a 1954 bylo dohodnuto několik zón, podle kterých se nároky na mořské teritorium upravují. O třicet let později, konkrétně 10.12.1982 byla v Montego Bay na Jamajce podepsána mezinárodní smlouva o mořském právu, iniciovaná OSN a v současné době ji podepsala většina států (mimochodem Peru patří mezi několik málo států, které zatím úmluvu nepodepsalo). Ta upravuje nároky přímořských států na ekonomické zájmy v mořských teritoriích.

                S nárůstem významu intenzivního rybolovu se začala republika Peru zajímat o platnost stanovených hranic z padesátých let. Vody na hranici Peru a Chile jsou totiž velmi úrodné a výnosy z rybolovu značné. Všechny smlouvy totiž hovoří o ekonomickém nároku v zóně 200 námořních mil od kteréhokoliv bodu pobřeží a v místě státní hranice pak má být vedena úsečka od měrného bodu do vzdálenosti 200 námořních mil tak, aby rozdělovala pobřeží na dvě stejné části. A teď jsme u problému se dvěma měrnými body. Bod Concordia, který leží na pobřeží a tedy by měl být výchozím bodem pro toto měření (jak tvrdí Peru) a milník č.1, který je jediným oficiálním bodem na pobřeží a jeho poloha je zanesena ve všech směrodatných dokumentech (což je argument Chile pro jeho verzi rozložení teritorií). Co nám vytváří tento rozdíl, je patrné na obr.č.2. Zelená a červená barva je moře o kterém není pochyb. Patří Peru (červené) a Chile (zelené). Úsek C, označuje vody, které si Peru nárokuje podle verze bodu Concordia, ale je využíváno Chile podle verze milníku č.1. Úseky A a B jsou podle projekce úseček v zóně 200 námořních mil od peruánských břehů a tedy náleží do jejich teritoria, ovšem Chile je považuje již za mezinárodní vody a taktéž je hojně využívá. Úsečka označená 1 je rovnoběžka, která vychází z bodu kde končí peruánkso – chilská hranice, tedy z milníku č.1. Podle Peru je však pro výpočet mořského teritoria nemyslitelná, neboť faktickým koncem státní hranice je bod Concordia. Číslem 2 je označena úsečka, která fakticky dělí pobřeží na dvě stejné části z bodu Concordia. Číslem 3 je označen krajní bod 200 mil zóny dle chilské projekce a číslem 4 krajní bod projekce podle Peru. Číslem 5 je potom označena úsečka vedoucí od peruánského pobřeží do vzdálenosti 200 námořních mil. Jak je vidět, spor je poněkud složitější než se na první pohled zdá a oba výklady mají svá pro a proti.

obrázek č.2. (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Map_of_Chilean%E2%80%93Peruvian_maritime_dispute.JPG)

                Nicméně 28.10.2005 byla peruánskému kongresu představena mapa peruánského mořského teritoria,  s odvoláním na 98 článek peruánské ústavy z roku 1979, ze které podle vlády tato projekce vychází. K tomuto faktu byla předložena kalkulace, vyjadřující milionové ztráty které působí chilský rybolov v peruánských vodách. Kongres tedy uznává, že tato projekce je v souladu i s úmluvou OSN o mořském právu a rozehrává se diplomatický kolotoč. Zatímco peruánský ministr zahraničí věří v diplomatické vyřešení nově vzniklého konfliktu, tehdejší prezident Alaz García poznamenává, že v případě neúspěšných jednání je odhodlán postoupit celou záležitost mezinárodnímu soudu v Haagu.

                Po dlouhém a neúspěšném vyjednávání, které bylo tak trochu tancem na tenkém ledu, prezident dodržel své slovo a postoupil věc mezinárodnímu soudu.

                A právě 27.1.2014 padl konečně rozsudek. Mezinárodní soud v Haagu uznal výpočet od milníku č.1 jako jediné možné řešení, ale dal i za pravdu peruánské straně, která argumentovala, že ve vymezení hranice jsou silné nedostatky. Hranice mořského ekonomického zájmu tedy vede po rovnoběžce procházející milníkem č.1 západním směrem, ne však celých 200 námořních mil, ale pouze 80 mil a dále platí projekce úseček z peruánského pobřeží do oné vzdálenosti 200 námořních mil. Je to bravurní kompromis a Peru se opravdu může radovat, protože byly bez výhrad potvrzeny nároky na jejich mořskou ekonomickou zónu, kterou Chile považovalo za mezinárodní vody a zároveň byly výsostné vody Chile ponechány beze změny. Ačkoliv vyslanec Chile při mezinárodním soudu v Haagu se nechal slyšet, že jde o skandální zásah do chilských práv rybolovu, je z ostatních reakcí znát, že i Chile je s rozhodnutím spokojeno a je rozhodnuto ho plně respektovat.

obrázek č.3 - hranice podle rozsudku Mezinárodního soudu (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ICJ_Peru_Chile_judgment_map4.png)

                Diplomatické zdroje však upozorňují na jiné následky tohoto rozsudku. Zmiňují hlavně skutečnost, zda Peru teď nezesílí tlak na chilskou stranu s dalšími nároky a zda do hry nevstoupí také Bolívie. Bolívie přece již více jak sto let nemá přístup k moři a to je skutečnost nadmíru vážná. Zatím si tyto nároky jen "brblala pod fousy", ale teď když Peru prakticky vyhrálo spor s Chile v Haagu – no kdo ví?

Další použité zdroje:

Druhý článek dohody z 3.června 1929 v Limě o vytyčení státní hranice mezi Peru a Chile.

Dodatek dohody z 28.dubna 1930 v Santiagu de Chile o vytyčení státní hranice mezi Peru a Chile.

Roedl Bohumír. 2007. Dějiny Peru a Bolívie. Praha: Lidové noviny.