Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilar
Gonzalo Guerrero a Jeronimo de Aguilar - osobnosti, které historikové přehlédli
Dobývání Mexika je nejčastěji spojováno se jménem známého conquistadora Hernána Cortéze, který se proslavil rozvrácením Aztécké říše. Kdo se však o dějiny evropské expanze do Ameriky zajímá více, asi zná i dobyvatele Hernandéze de Cordoba a Juana de Grijava, kteří připluli k břehům Yucatánu ještě před Cortézem. Jen málokdo ale zná jména Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilar. Přitom právě oni byli prvními Španěly, pro které se poloostrov Yucatán stal po zbytek jejich života novým domovem.
Článek je ke stažení ve formátu PDF zde: http://ulozto.cz/xjoikjQT/gonzalo-guerrero-a-jeronimo-de-aguilar-osobnosti-ktere-historikove-prehledli-pdf
Jen pár let od slavné cesty Cristóbala Colóna, kterého v českém prostředí známe spíše jako Krištofa Kolumba, se Španělé s pověřením královského majestátu pouštějí do smělých podniků a pronikají stále hlouběji do nitra amerického kontinentu, kam je žene vidina snadno nabytého bohatství v podobě drahých kovů. Na pevnině, kterou nazývali Tierra Firme, však stále chybělo klidné a pevné zázemí odkud by dobyvatelské a objevitelské výpravy mohly vycházet a kam se zase vracet a odkud by se také odváželo bohatství které mělo být při těchto výpravách nahromaděné. Bylo tedy nutné založit prosperující a pokud možno co nejvíce soběstačnou osadu, která by byla na strategickém místě nově objevených břehů pevniny.
Na sklonku roku 1510 Vasco Nuñéz de Balboa, šlechtic narozený v Jerezu de los Caballeros, který o tři roky později jako první Evropan přejde se svým oddílem panamskou šíji a spatří nekonečné dálky Pacifiku, založil osadu Santa María de Antigua del Darién, nazývaná zkráceně pouze Darién. Většina pokusů o založení osad na Tierra Firme však končila hořkým nezdarem. Na vině byly nemoci, nedostatek základních potravin a v neposlední řadě nekončící útoky bojovných domorodých indiánů. Osada Darién však zdárně přežila kritické první měsíce své existence a aspirovala tak na první stálou základnu Španělů na americké pevnině. Její osadníci podnikli několik celkem úspěšných výprav do nepříliš vzdálených oblastí ve vnitrozemí a zmapovali pobřeží v místech kde dnes prochází hranice států Kolumbie a Panamy.
Na pobřeží dnešní Panamy realizoval ve stejnou dobu podobný plán další španělský dobyvatel, Diego de Nicusea. Ten založil osadu, kterou nazval Nombre de Díos. Tato osada však díky neustálým útokům domorodců a smrtelné epidemii která záhy mezi osadníky vypukla, měla mnohem kratší život. Nicusea tak z hrstkou přeživších musel místo opustit a pokusil se najít štěstí cestou dále po pobřeží. Zde se setkal s osadou Darién a jakmile viděl její životaschopnost, pokusil se svůj plán realizovat právě tady. To však samozřejmě vyvolalo velkou nevoli Vasca Nuñéze de Balboa, který se spor o výsadní postavení v Dariénu rozhodl vyřešit úředním postupem a to prostřednictvím zástupce španělské koruny v zemích indijských, kterým byl v té době syn Cristóbala Colóna Diego, který sídlil na ostrově Hispañola. Vypravení lodi s několika vyslanci, kteří by mimo této záležitosti referovali i o založení pevné osady na Tierra Firme a o nově objevených zemích a navíc by dopravili další zásoby potravin do Dariénu, se zdálo jako velmi rozumný podnik.
Dne 15.března 1511 tedy vyplouvá z Dariénu loď La Santa Lucía, patřící kormidelníkovi Franciscu Niño. Velením výpravy byl pověřen Juan de Valdivia, spojenec a blízký přítel Vasca Nuñéze de Balboy. Prvním důstojníkem na lodi byl Diego Peréz de la Palma, který byl zkušeným námořníkem, vojákem a vyznal se i v záležitostech obchodních. Mimo těchto mužů tvořilo posádku dalších sedmnáct osob, z toho dvě ženy. Mezi nimi najdeme právě i jména Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilar. Guerrero byl námořník a hlavně zkušený voják, který prošel mnoha bitvami na evropském i americkém kontinentu a jevil pro vojenské řemeslo neobyčejný talent. De Aguilar byl kněz a jeho posláním bylo referovat královského místodržícího o založení nové farnosti a samozřejmě tím očekával i zajištění si postavení v církevní správě nově kolonizovaných zemí.
Karibské moře bylo v této době poměrně málo známé a křižovalo ho jen několik málo lodí, o morfologii a mořských proudech nebylo známo takřka nic. Přesto se cesta z Dariénu do Santo Dominga na ostrově Hispañola zdála velmi snadná a nikdo z posádky si nečinil obavy. La Santa Lucía měla plout podél již zmapovaného pobřeží pevniny až k poloostrovu Macuira, kde dnes prochází hranice Kolumbie a Venezuely a poté jen několik set mil severním směrem k ostrovu Hispañola, který dnes nese název Haiti. Počasí bylo první tři dny plavby krásné a slunečné, nic nenaznačovalo sebemenší problém. Po třech dnech plavby se však strhla velká bouře a La Santa Lucía byla náhle hnána od bezpečných vod pobřeží na otevřené moře a to takovou rychlostí, že nebylo možné jakkoliv ovlivnit směr plavby. Marně se ti, co alespoň trochu rozuměli námořnickému řemeslu, snažili určit polohu, nebo alespoň směr kterým jsou hnány. Posádce nezbývalo, než odříkávat modlitby a čekat, jak s nimi Bůh naloží.
Když se moře konečně po dlouhé době, kterou nikdo z posádky nebyl schopen určit, podařilo Diegu Perézovi de la Palma určit polohu lodi, zjistil že se odchýlili od plánované trasy několik stovek mil a nacházejí se jižně od ostrova Jamajka. Návrat do Dariénu byl v tuto chvíli nemožný a přímá cesta na Hispañolu se zdála také dost nebezpečným podnikem. Juan de Valdivia proto rozhodl doplout na Jamajku, kde by si posádka mohla odpočinout a opravit drobné škody na lodi a teprve potom pokračovat do Santo Dominga. Jakmile však loď nabrala severní kurz a dostala se ven z proudu který ji vlekl stále západním směrem, ocitli se v oblasti mělčin Víboras a La Santa Lucía narazila na mělčinu, čímž byl proražen trup lodi a karavela se pomalu začala potápět. Možná že přítomnost mělčiny uvedla posádku k domněnce že ostrov Jamajka je již velmi blízko, možná to bylo jen rychlým panickým opuštěním potápějící se lodi, ale v každém případě bezprostředně po nárazu se všech dvacet lidí posádky natlačilo do malého záchranného člunu, který měl kapacitu maximálně patnáct lidí a bez jediného sousta jídla a kapky pitné vody se s pouhými dvěma vesly pustili na otevřené moře.
V tuto chvíli začalo pro posádku La Santa Lucíi, která již nenávratně zmizela v mořských hlubinách to, co by mnozí nazvaly peklem na zemi. Přeplněný člun na kterém se tísnilo dvacet lidí, se dostal do mořského proudu kterému dvě vesla nemohla vzdorovat a místo severním směrem kde ležel ostrov Jamajka, je tento proud unášel západním směrem, kde na španělské mapě Nového Světa byla jen velká, bílá prázdnota. Celé dny je sužovalo nesnesitelné horko a spalující slunce, které v noci vystřídal vlhký chlad. Po prvních dnech plavby již asi nikdo nevnímal realitu a nepromluvil víc než prosby k Bohu všemohoucímu o odpuštění hříchů. Žízeň a hlad jen podtrhly muka, která způsobovalo horké slunce pálící celé hodiny do již takřka bezvládných těl. Všem byl již zřejmě jejich osud lhostejný, přáli si jen, ať to vše již skončí. Některé smrt zasáhla během prvních dní a ušetřila je tak dalších utrpení. Ostatní, kteří pili vlastní moč, aby uhasili nesnesitelnou žízeň, začali pojídat jejich těla. Po třinácti, či čtrnácti dnech, kdy byl člun vyvržen na pevnou zem, bylo na živu dvanáct lidí, pro které již nic co následovalo nemohlo být horším zlem než to, co zažili na této cestě.
V nepopsatelné agónii se dvanáct přeživších vypotácelo z člunu a pojídali vše co kolem sebe viděli. Mimo Gonzála Guerrera a Jeronima de Aguilara byl mezi živými Juan de Valdivia a pravděpodobně i Diego Peréz de la Palma. Netrvalo dlouho a trosečníci se dostali do kontaktu s domorodým obyvatelstvem. Pro Evropany nebylo žádným překvapením že je země osídlená, ovšem to co spatřili zde, bylo něco zcela nového, co neodpovídalo žádným dosud spatřeným domorodým osadám. Indiáni, kteří zesláblé trosečníky okamžitě zajali, byli také jiní než Karibové a Taíni, kteří obývali dosud navštívené oblasti Nového Světa. Jejich jazyk kterým se dorozumívali, se nepodobal ničemu, co Španělé na svých cestách slyšeli a nemohli mít ani potuchy, že mají před sebou potomky lidí, kteří ještě před pár staletími náleželi k jedné z nejvyspělejších kultur amerického kontinentu. Bylo to první setkání Máyů se Španěly.
Španělé byli zavřeni do dřevěných klecí a s apatií lidí, kteří si prošli peklem, jen pozorovali dění kolem sebe. Když pak Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilara sledovali, jak Valdivia a další čtyři společníci jsou propuštěny z klece na svobodu, pozorovali to naprosto pasivně, bez sebemenšího zájmu. Těchto pět mužů však bylo propuštěno na svobodu jen zdánlivě. Ve skutečnosti byli předvedeni před nejvyššího představeného, který nemilosrdně rozhodl o jejich osudu. Před zraky svých spoluvězňů byli obětováni mayskému božstvu a to tak, že jim byla zaživa rozříznuta hruď obsidiánovým nožem a vytrženo srdce z těla. Gonzalo Guerrero, Jeronimo de Aguilar a dalších pět trosečníků včetně obou žen, však zůstalo na živu. Bylo jim jasné, že při dalším obřadu je čeká stejný osud, což i k smrti vysílené muže dohnalo k rozbití klece a úspěšnému útěku. Z posledních sil, hnáni už jen pudem sebezáchovy se dostali do pohoří, které se vypínalo nad indiánským sídlem.
Mayské sídlo, které leželo v protilehlém údolí a do kterého později sestoupili, se nazývalo Xamanzana a kazik Aquineuz, jenž byl představený tohoto sídla, byl velmi pohostinný a dobrosrdečný člověk, který cizince přijal velmi přátelsky. Jelikož sídlo z kterého trosečníci uprchli bylo ve válečném stavu s Xamanzanou, pokládal Aquineuz Španěle automaticky za spojence a naznačil jim, že jim poskytne plnou ochranu. Měli volnost pohybu a jejich postavení rozhodně nebylo otroctvím v pravém slova smyslu, byli však zapojeni do běžného dění ve společnosti. Ženy s ostatními mayskými ženami mlely kukuřici a muži byli bráni na válečná tažení. V jejich případě byl zájem na vítězstvích umocněný tím, že pokud by se dostali do zajetí nepřátelských vojsk, zcela jistě by je neminul osud, před kterým uprchli svým věznitelům. Pouze jeden ze Španělů měl pravděpodobně trochu jiné postavení, neboť prý nebyl zdravého rozumu. Při prvním kontaktu s indiány po vylodění byl jediný, kdo kladl odpor a byl zasažen jedním z indiánů kyjem do hlavy. Rána, která mohla způsobit i frakturu lebeční kosti však muže nepřipravila o život a ten s tímto poraněním žil ještě minimálně dva roky i když se pravděpodobně nemohl plně zapojit do běžného života pro svou duševní poruchu, nebo pro velmi časté epileptické záchvaty. Je paradoxem, že tento muž pravděpodobně přežil i některé ze zbylých trosečníků La Santa Lucíi, kteří zemřeli na nemoce nedlouho po začlenění do Xamanzanské společnosti. Jako jediní nakonec zůstali na živu právě naši dva hrdinové – Gonzalo Guerrero a Jeronimo de Aguilar, kteří se nakonec zapsali do historie Yucatánu a oba se stali významnými postavami ve španělské conquistě Mexika, která započala několik let po těchto událostech. A i když každý vydobyl svou slávu na jiné straně pomyslné barikády, oba našli své místo v několika soudobých kronikách. Jejich osudy zdaleka nejsou obyčejným životním příběhem, bohužel však pro historiky byli dlouhou dobu zastíněni mnohem výraznějšími a hlavně urozenějšími osobnostmi španělských conquistadorů a mocných indiánských potentátů.
O veškerých událostech, které se stali od vyplutí karavely La Santa Lucía až do chvíle, kdy se Jeronimo de Aguilar připojil k výpravě Hernána Cortéze, víme pouze z vyprávění tohoto muže a nelze ho porovnat s jinými historickými prameny. Není tedy vyloučené, že některé údaje jsou trochu zkreslené jeho úhlem pohledu, či záměrně pozměněné a to zvláště v některých detailech týkajících se bezprostředně jeho osoby. I tak však mozaika tohoto vyprávění celkem přesně zapadá do makrohistorického kontextu a není proto důvodu považovat vyprávění Jeronima de Aguilar za smyšlené.
O raném životě Jeronima de Aguilar toho není příliš mnoho známo, snad jen to, že se narodil v roce 1489 v Écije, v provincii Sevilla. Pravděpodobně absolvoval katolický seminář a byl vysvěcen na kněze. Jeronimo byl nepochybně dosti ctižádostivý člověk a pravděpodobně toužil po vysokém církevním postavení. To ho také přivedlo ke španělskému podniku v Novém Světě, do kterého se v prvních letech pouštěla pestrá směsice lidí. Všechny ale spojovala jedna základní představa. Nově objevené území viděli jako nesmírně bohatou zemi, která jen čeká na odvážné, kteří si přijdou z jejího bohatství ukrojit. Tato zlatá horečka postihla všechny vrstvy napříč sociálním spektrem tehdejší společnosti a tak vedle šlechticů se přes oceán plavili duchovní hodnostáři, úředníci a právníci, obyčejní námořníci, žoldnéři prošlí mnohými bitvami na evropských válečných polích, ale i mnozí co utíkali před dluhy nebo před zákonem. Jeronimo tedy ve svých jednadvaceti letech odcestoval jako kněz na ostrov Hispañola a odtud s conquistadorem Alonsem de Ojeda, jenž měl královský dekret na kolonizaci části americké pevniny. Jeho smělým plánem bylo založit na pevnině farnost a kristianizovat místní domorodé obyvatele. Tuto vizi začal právě naplňovat v nově vzniklé osadě Darién a nezbývalo než stvrdit existenci nové farnosti náležitým dekretem, který by jistě znamenal i hodnostní postup Jeronima. Po ztroskotání karavely La Santa Lucía však jeho život nabral zcela jiný směr.
Jeronimo byl i člověkem velmi bystrým a rozhodně disponoval notnou dávkou přirozené inteligence, takže během krátké doby pobytu v Xamanzaně se stal osobním poradcem kazika Aquincuze a jeho postavení se nezměnilo po jeho smrti, když se kazikem Xamanzany stal Aquincuzův syn Taxmar. Podle vlastní výpovědi Jeronimo po celou dobu pobytu v Xamanzaně nezapomínal, že je křesťanem a katolickým knězem a pokud přece jen přijal některý z barbarských zvyklostí, bylo to jen v situacích, kdy bojoval o holý život. V nitru vždy zůstal dobrým křesťanem a božím služebníkem. Toto prohlášení bylo logické, neboť když se opět přidal ke Španělům a chtěl dále pokračovat v boji o postavení, nemohlo z jeho dosavadního života zůstat nic, co by mohlo ohrozit jeho pověst. Jeronimo také Cortéze ujišťoval, že po celých osm let které strávil mezi indiány, dodržoval jako kněz celibát. O pravdivosti tohoto tvrzení se vznáší mnoho pochybností. Objevili se prý zápisky z místní kroniky, kde Jeronimo figuroval jako zeť kazika. Tato zpráva však není příliš důvěryhodná a nejspíš se jedná pouze o špatnou interpretací textu. Mnohem zajímavější je zápis v kronice CHAC–XULUB-CHEN, podle kterého se roku 1517 Jeronimo oženil z dcerou jakéhosi Ah Naum Ah Pota. Jisté však je, že Jeronimo skutečně změnil svůj život i jednání návratem mezi Španěly, což dokazují různé další zápisky z kronik, zachycující Jeronima ve vyprávění indiánů.
O přítomnosti Španělů na poloostrově se Jeronimo pravděpodobně dozvěděl už při první výpravě Hernandeze de Cordoby, ovšem nebylo mu dovoleno, aby dal o své existenci vědět. Tato výprava se po střetu s indiány a nečekané porážce vrátila do Havany, ale přivezla s sebou dva mayské zajatce, kteří dostali jméno Melchor a Julián. Od nich se Španělé dozvěděli o dvou vousatých mužích, kteří přišli před šesti lety na Yucatán a dodnes tam žijí. Další výprava zamířila k pobřeží Yucatánu hned následujícím roce 1518. Vedl jí Juan de Grijava. Tato výprava postupovala velmi rychle do vnitrozemí a při pokusech dopátrat se bližších informací o cizincích kteří žili na poloostrově, dostalo se jim pouze záporných odpovědí. Grijava tedy usoudil, že jde o místní legendu, či výmysl zajatců a dále této věci nevěnoval pozornost. Důležitější skutečností pro něj bylo setkání s vyslanci Aztéků, kteří je obdarovali mnoha dary, mezi nimiž bylo i množství předmětů ze zlata.
Návrat Grijavovi výpravy podnítil zájem Hernána Cortéze, který začal připravovat mnohem větší výpravu a snažil se o co nejlepší organizaci celého projektu. Jelikož se však dostal do konfliktu s guvernérem Kuby Diegem de Vélazquéz, pokračoval bez jeho vědomí a nakonec i vyplul bez jeho souhlasu. Dříve se však od něj stačil dozvědět o výpovědi Melchara a Juliána o existenci bílých vousatých mužů na Yucatánu a okamžitě usoudil, že by jejich spolupráce vzhledem ke komunikaci s domorodci, bylo pro výpravu velmi prospěšné. Při studiu kronik a zápisků předešlých výprav se dozvěděl o ztracené karavele La Santa Lucía a usoudil, že se výpověď indiánů opravdu může zakládat na skutečnosti. Při přistání na ostrově Cozumel, kde navázal přátelské styky s místními indiány se jeho myšlenka potvrdila, neboť dostal několik kladných odpovědí od místních obchodníků. Vyslal tedy na pevninu posádku, vedenou dvěma kapitány Diegem de Ordaz a Juanem de Escalante, aby tyto muže našli a předali jim dopis, který osobně sepsal. Podle kronikáře Lopéze de Gómara zněl obsah dopisu přibližně takto: "Urození pánové, vyplul jsem z Kuby s 11 loděmi a 550 Španěly a zakotvil u ostrova Cozumel, odkud píši tento list. Místní lidé mě ujišťují, že v této zemi žije pět nebo šest mužů s vousy, kteří se podobají nám. Nedokáží mi sdělit více podrobností, ale já jsem přesvědčen, že jste Španělé. Já i všichni urození pánové se kterými jsem přišel probádat a kolonizovat tuto zemi vás snažně prosíme, aby jste se do šesti dnů od doručení tohoto listu připojili k nám a to bez velkého otálení. Všem kdo se k naší výpravě připojí, zaručuji výsostné postavení a samozřejmě i podíl na zisku z tohoto podniku. Pro vaši pohodlnou cestu vám posílám jednu brigantinu s dvěma rezervními čluny. V úctě Hernán Cortéz."
Když poslové dorazili do Xamanzany, Jeronimo se příliš dlouho nerozmýšlel. Čekalo ho však vyjednávání z kazikem, zda dostane svobodu a zda mu umožní odejít ke španělům. Kazik si vzal dva dny na rozmyšlenou a nakonec jeho žádosti vyhověl, zřejmě však s podmínkou že Jeronimo zůstane loajální k jejich oblasti a nedopustí, aby ji Španělé napadli. Podle některých mayských spojenců, kteří doprovázeli posli, musel Jeronimo kazikovi také slíbit, že se do Xamanzany vrátí. Jeronimo i kazik Taxmar však museli dobře vědět, že odchod bude definitivní a proto se tento slib zdá velmi nepravděpodobný. Podle spisu Bernala Díaze de Castillo, vojáka účastnícího se všech třech výprav na Yucatatán a zároveň kronikáře, se Jeronimo de Aguilar ještě odebral na jih, nalézt Gonzála Guerrera aby ho také přesvědčil k účasti na Cortézově výpravě. Co je však jisté, že na Cozumel se dostal mnohem později, než byl očekáván. Když předstoupil před Cortéze, nebyl k rozeznání od indiánů, kteří ho doprovázeli. Měl velmi špatnou výslovnost a Cortézova první reakce byla poněkud rozpačitá. Jeronimo se však mezi Španěli velice rychle zadaptoval a "znovunaučil" španělským zvykům.
Už na ostrově Cozumel, který byl důležitým mayským střediskem obchodu a byl využíván i k náboženským obřadům, Jeronimo nastoupil službu v Cortézově výpravě jako tlumočník. Domorodí obyvatelé Cozumelu si ho během krátké doby zřejmě pro znalost jejich jazyka i zvyklostí velmi oblíbili a Jeronimo s místním kazikem upevnil přátelskou koalici a zprostředkoval i písemnou smlouvu mezi ním a Španěly o vzájemné podpoře a dojednal také, že všichni další Španělé kteří se na Cozumel dostanou, budou vítáni jako hosti a dobří přátelé. Cortéz se tak přesvědčil, že získal to poslední co mu k úspěšnému tažení na pevninu scházelo – tlumočníka a skvělého diplomata zároveň. Mohl tedy konečně opustit ostrov a zamířit se svými pětisty padesáti muži na poloostrov Yucatán.
Cortéz se pustil podél pobřeží až do provincie Tobasco. Zásluhou Jeronima se každá indiánská válečná mobilizace urovnala v mír a navíc vyjednal mnoho smluv o spojenectví. Cortéz totiž díky možnosti tlumočených rozhovorů s představiteli místní moci pomalu zjišťoval politickou situaci v regionu a stále více si uvědomoval, že spojenectví a vliv v těchto provinciích, může mít v budoucnu zásadní význam pro jeho podnik. V Tobascu však diplomatická jednání selhala a došlo k velmi krátké bitvě, ze které však Španělé vyšli jako vítězové. Při dalším jednání již dosáhli smíru a jako důkaz urovnání vztahů věnoval místní kazik Španělům dvacet mladých otrokyň, které Cortéz následně rozdal svým kapitánům. Během krátké doby se ukázalo, že Cortézovi se tímto darem dostalo do rukou další eso do rozehrané mezoamerické partie. Otrokyně Malintzin, kterou daroval Alonsovi Hernandézovi de Portocarrero a dostala španělské jméno Marina, se ukázala jako velmi inteligentní dívka, která pocházela z vysoce postavené rodiny v Aztécké společnosti a díky mocenským sporům byla jako dítě prodána do otroctví. Marina, která se později těšila velké úctě u všech Španělů, mimo svoji mimořádnou inteligenci byla i bilingvní a hovořila plynně jak mayským jazykem, tak i Aztéckým nahuatlem. Když se zakrátko výprava dostala do míst, kde se mluvilo nahuatlem, Marina a Jeronimo nemohli být od sebe odděleni. Marina tlumočila do mayštiny a Jeronimo dál do španělštiny. Stejně jako v pobřežních oblastech Jeronimo, tak v těchto oblastech Marina dojednávala příměří a navíc byla jako čerstvě pokřtěná, pověřena šířením svaté víry mezi indiány.
Díky své inteligenci a učenlivosti se během krátké doby Marina naučila celkem obstojně komunikovat i ve španělštině a Jeronimovo postavení se tak pomalu začalo ocitat v ohrožení. Navíc byl Alonso Hernandéz de Portocarrero Cortézem poslán hned první lodí, která vezla dary pro krále Karla V., do Španělska a mezi Cortézem a Marinou počal intimní vztah, kterým si pravděpodobně Cortéz chtěl pouze pojistit její loajalitu. Když se poté výprava dostala až do Tenochtitlánu, Jeronimo opět byl na krátkou dobu přítomen všem jednáním, protože Cortéz se obával možné Marininy zrady. Když však vyšlo najevo, že Montezuma je pro Marinu, která pocházela z Montezumou podrobeného města Painalle, krutovládce a má stejně jako Španělé zájem na jeho pádu, opět získala plnou důvěru. Cortézovi vše hrálo dokonale do karet. Jeho záměr využít místní konflikty ve svůj prospěch se ukázalo jako dokonalá strategie a když se k tomu ještě připojilo Cortézovo známé využití legendy o návratu "vousatých bohů" kterým je vládce povinen předat vládu, Tenochtitlán byl již na půl ve španělských rukou.
Po dobytí Tenochtitlánu Jeronimo ještě strávil až do roku 1523 po boku Mariny jako tlumočník na dalších Cortézových cestách a v roce 1524 byl vyslán jako tlumočník ve velké výpravě Cristobala de Olida do Hondurasu, který měl za úkol zpacifikovat místní rebelující indiány a připravit zemi na španělskou kolonizaci. Christobal de Olida však Cortéze zradil a spojil se s guvernérem Kuby Diegem de Vélazquez. Jeronimo se tedy již ke Cortézovi nikdy nevrátil a po návratu z této výpravy o něm většina kronik mlčí. Pouze podle zápisků Dorantese de Carranza, dostal Jeronimo pozemky v provincii Tlaxcala, kde žil v nesezdaném svazku s kristianizovanou indiánkou Elvírou Toznenitzin a jejich dcera se poté stala manželkou conquistadora Juana Dorii. Podle Bernala Díaze de Castillo pak Jeronimo de Aguila zemřel v roce 1531 ve věku 42 let na syfilidu.
Druhým přeživším trosečníkem z La Santa Lucía byl Gonzálo Guerrero. Gonzalo se narodil v městečku Niebla poblíž Palos de la Frontera v provincii Huelva. Byl od útlého věku vojákem a účastnil se jako arkebuzník dobytí Granady v lednu 1492 a později bojoval i v Itálii. Do Ameriky odjel stejně jako Jeronimo de Aguilar v roce 1510 a to s prostým cílem – zbohatnout. Stejně jako Jeronimo odcestoval s Alonsem de Ojeda na americkou pevninu. S největší pravděpodobností se účastnil i bitvy v Tubaco, jedné z prvních porážek Španělů v Americe. V této bitvě padl i baskický mořeplavec a kartograf Juan de la Cosa, který v roce 1500 sestavil velmi užívanou mapu s novými objevy, která je známá jako Carta de marear. Byl účasten i Pizzarových podniků v severní části dnešní Kolumbie a poté se jako námořník dostal do služeb Vasca Nuñéze de Balboa, pod velením Juana de Valdivia. S ním se také dostal na palubu lodi La Santa Lucía plující do Santo Dominga.
Stejně jako Jeronimo prokázal v Xamanzaně své diplomatické kvality, Gonzálo se ukázal jako skvělý voják, který dokonale ovládá válečnické řemeslo. Jeho strategické uvažování a dlouholeté zkušenosti z evropských bitev bylo oživením v mayských válečných konfliktech a velmi rychle mu bylo svěřeno velení. Již v tuto dobu se Gonzálo pravděpodobně snažil vysvětlit kazikovi Taxmaru důležitost jednoty všech mayských regionů a nutnost zakládání aliancí, jako jedinou obranu proti postupujícím Španělským conquistadorům, o jejichž osadách v Panamě a Hondurasu stále častěji přicházeli zprávy od obchodníků, přicházejících z jihu Yucatánu.
Někdy v roce 1513 byl Gonzálo dán k dispozici kazikovy do Chactemal jako projev přátelství a stvrzení aliance mezi oběma městy. Zde o něm máme jen velmi málo zpráv. Jisté však je, že ve službách kazika v Chactemal se velmi osvědčil jako vojevůdce a získal hodnost nacom, což byla nejvyšší vojenská hodnost v máyské společnosti a indiánské jméno Arozá – což stejně jako ve španělšině Guerrero znamenalo "válečník". V roce 1514 se Gonzálo oženil s indiánkou ze zámožné Chactemalské rodiny a zplodil s ní tři syny.
V roce 1517 Gonzálo pravděpodobně vyjel s kazikem Chactemalu podpořit obranu města Champotón. Gonzálo se musel dozvědět o vylodění Hernandéze de Cordoba a následné bitvě na Cabo Catoche. Jelikož dokázal odhadnout postup španělů, zorganizoval obranu Champotónu, ale sám se bitvy pravděpodobně neúčastnil. Bitva u Champotónu překvapila Španěly sofistikovaností indiánské obrany a organizací jejich boje. Překvapilo je také, že nejevili známky strachu z koní, ani z výstřelů z arkebuz jako jiní indiáni. Bitva nakonec znamenala pro Španěly krutou porážku a sám Hernandéz de Cordoba utrpěl v této bitvě zranění, kterému později po návratu do Havany podlehl.
Když Jeronimo de Aguilar obdržel list od Cortéze, tak podle Bernala Díaze de Castillo odcestoval na jih do Chactemalu, aby našel Gonzála. Pokud k tomuto setkání opravdu došlo, bylo to rozhodně poslední setkání těchto dvou mužů. Podle kronikáře, Gonzálo Cortézovu nabídku odmítl, s odůvodněním že je v Chactemalu ženat a má tři syny. Navíc si ho obyvatelé města zvolili za nejvyššího velitele vojsk a on nemůže tedy zklamat jejich důvěru. Jako vojenský hodnostář má tvář potetovanou symboly bojovníka a když dojde k boji, jeho vizáž nahání hrůzu. Co by tomu asi řekli Španělé, kdyby ho takto viděli? Jeronimo však naléhal dále, že je přece v první řadě křesťanem a kvůli několika barbarům přece nezradí vlastní krev. Do rozhovoru podle Díaze de Castillo zasáhla i Gonzálova žena, která se prý osočila na Jeronima, co si vůbec otrok jako on dovoluje k váženému muži Chactemalu. Bernal Díaz de Castillo je však jediný, který tento rozhovor do takových detailů popisuje a proto musíme jeho pravdivost brát s určitou rezervou.
O Gonzálu Guerrerovi od té doby nejsou žádné zmínky až do doby, kdy se rodina Montejů pokusila o conquistu Yucatánu. Celý podnik inicioval Francisco de Montejo, který se již dříve účastnil výprav Grijavy i Cortéze. V druhé polovině dvacátých let odcestoval zpět do Španělska, aby obhajoval Cortéze v jeho sporu s Vélazquesem a přesvědčil o jeho zásluhách pro španělskou korunu. Při této příležitosti se i snažil získat u krále důvěru ve svůj vlastní podnik. Popsal Yucatán jako strategické místo, které je nutné kolonizovat a získat pro španělskou korunu. Montejovi bylo nakonec vyhověno a byl mu udělen královský dekret na kolonizaci Yucatánu. V Seville nadchnul pro svůj plán také svého syna kterému bylo dvacet osm let a do nového světa vzal i svého synovce, kterému bylo teprve třináct let.
Montejo byl velmi zámožným conquistadorem, který vlastnil bohatou encomiendu v Mexiku a sňatkem s velmi bohatou vdovou nabyl v roce 1526 dalších statků. 8.prosince 1526, když mu byl udělen dekret na kolonizaci Yucatánu a král podepsal i pověření k jeho správě, se už řadil mezi nejbohatší muže v Novém Světě. V červnu 1527 vyráží se 4 loděmi, 300 muži a 50 koňmi na poloostrov Yucatán. Podle některých kronikářů se jednalo o nejlépe připravenou výpravu, která na Yucatán kdy zamířila. Jeho cesta vedla ze Sevilly na Kanárské Ostrovy, odtud do Santo Dominga, poté na ostrov Cozumel a konečně do města Xelhá na pevnině. Ještě na Cozumelu se díky stále platné alianční smlouvě s Cortézem dočkal velmi vřelého přijetí, na poloostrově Yucatán však již narazil na tvrdý odpor. Po prvním neúspěchu, kdy mnoho mužů podlehlo nemocem a útokům indiánů se Montejo pokusil pokračovat s jinou taktikou. Rozdělil výpravu na tři oddíly. Dvě z nich se ocitli v těsné blízkosti Chactemalu a Montejo si vzpomněl na renegáta Gonzála Guerrera, který by mu mohl stejně jako Cortézovi Jeronimo de Aguilar, pomoci k hladkému úspěchu v jeho podniku. Stejně tedy jako Cortéz napsal list s prosbou o pomoc a vysvětloval své postavení a záměr pokřtít místní obyvatelstvo a učinit z Yucatánu křesťanskou zemi. Gonzálo mu však poslal obratem ironickou odpověď, ve které uvádí že je pouhým otrokem, který nemůže utéci avšak považuje Monteja i všechny Španěle kteří přišli s ním, za své dobré přátele. Po následném útoku na Chactemal, který byl odražen s minimálními ztrátami na obou stranách, se dá usuzovat, že Gonzálo chtěl do poslední chvíle jednak ubránit město a zároveň zabránit jakémukoliv krveprolití. Možná se i naivně domníval, že po tolika neúspěšných taženích nakonec Španělé ustoupí a nechají zemi, která se stala jeho novým domovem v míru a on tak nebude muset bojovat proti vlastní krvi.
Mírný obrat v conquistě Yucatánu nastal, když Montejo jehož prostředky se již značně zúžili, potkal bohatého obchodníka Juana de Lerma, který mu nabídl finanční pomoc v jeho projektu. Zde začíná další fáze dobývání poloostrova. Kolonizací této části byl pověřen Alonzo de Avila. Ten nenašel při své cestě žádné bohatství a nakonec se rozhodl proniknout do Chactemalu. Kazik mu nejprve vzkázal, aby se nepřibližoval k městu, nebo zahájí válku. Avila však varování nedbal a nabral směr na město. To však našel již prázdné. Založil na jeho místě španělskou osadu, kterou nazval Villa Real. Chactemalští v zápětí připravili útok na město, který však Avila prostřednictvím svých spojenců odhalil a dříve než k němu došlo, napadl město na sever od Chactemalu, kde očekával že se mu podaří zajmout kazika, nebo dokonce i Gonzála Guerrera. Mimo zanedbatelné množství zlata však tento útok nepřinesl nic. Avilovi spojenci se od něj pomalu odvraceli, což bylo pravděpodobně dílem Gonzálovi obratné diplomacie a po první srážce s indiány utrpěl rychlou porážku. Gonzálo ve válečných operacích dále pokračoval ve stylu nezabíjet víc než je nutné a zabraňovat krveprolití. Pravděpodobně měl opravdu jisté výčitky zabíjet své krajany.
Když se konečně Avilovi podařilo dostat se zpět do Villa Real nikdo již nevěřil v udržení jejich pozic. Vyslal proto posly, kteří se měli s obchodníky dostat k Montejovi, popsat mu jeho situaci a přivést posily. Žádných posil se však nedočkal a po několika měsících obležení a neustálých útoků se Avila rozhodl opustit město a dostat se do Champeche, nebo do Nového Španělska. Jelikož však všechny východy z města byly obsazené indiány a město obklíčeno, rozhodnutí bylo značně zoufalé. Avila prý dokonce prohlásil, že bude lepší zemřít v boji, než pomalou a potupnou smrtí hlady. Avilovi se opuštění města s hrstkou lidí podařilo na jedné kánoi, kterou ukořistili v obchodním městě Tapaen a na ní se dostali do Hondurasu.
Podobné porážky se dočkal i Francisco Mozo Montejo, syn Francisca Monteja, kterému se nepodařilo udržet město Ciudad Real, které založil na místě mayského města Chichén Itzá. Postupně byli Španělé vypuzeni i z města Campeche. Tolik nákladný podnik Francisca Monteja se tak ocitl v troskách.
Silný odpor indiánů na Yucatánu je přičítán hlavně schopnosti indiánských měst vytvořit aliance a bojovat společně. Válečnická schopnost Gonzála Guerrery však rozhodně sehrála také nezanedbatelnou roli. Po neúspěchu Montejů se Španělé z Yucatánu stáhli. Pokud však Guerrero věřil, že Yucatánu se conquista po silné defenzi nakonec vyhne, byl na omylu. Klid netrval příliš dlouho.
V roce 1536, což bylo rok od stažení Španělů z Yucatánu, se z oblastí Hondurasu začali donášet zprávy o dalších španělských výbojích. Krátce na to došla Gonzálovi prosba o pomoc při obraně jižních oblastí Yucatánu, kde se chystá silný útok španělských dobyvatelů. Guerrero prosbám vyhověl, protože si dobře uvědomoval, že pokud ztratí jižní části poloostrova, bude to znamenat vážné nebezpečí pro celou oblast. Sám se tedy postavil do čela sjednocených mayských vojsk a vytáhl k jihu. Ke srážce došlo na jaře 1536, kdy armáda o dvou tisících mužích, kteří připluli na padesáti kánoích, porazila celkem bez problémů španělské oddíly a Španělský pokus o proniknutí na Yucatán opět ztroskotal.
Do konfliktu se však během několika týdnů zapojil Pedro de Alvarado, který v té době kolonizoval území Hondurasu a měl pověst neobyčejně tvrdého a zkušeného vojevůdce. Na jeho účtu byl například i nechvalně známý Tóxcatlaský masakr. Alvarado vytáhl do boje s jediným cílem – zajmout, nebo zabít všechny velitele mayského vojska, aby otázka Yucatánu byla vyřešena jednou pro vždy. Po mocném úderu Alvaradových mužů v červnu 1536 byla mayská armáda poražena. Alvarado se z výpovědi jednoho ze zajatých kaziků dozvěděl, že poblíž obranného valu padl i velitel sjednocených vojsk Arozá. Po obhlídce bojiště Španělé skutečně nalezli u obranného valu tělo, které mělo prostřelenou hruď arkebuzou a podle některých znaků se dalo poznat, že patřilo Evropanovi. Gonzálo Guerrero tedy padnul v boji proti oddílům Pedra de Alvarado 13.června roku 1536, poblíž řeky Río Ulúa, v místě kde řeka protíná hranice dnešních honduraských provincií Santa Bárbara a Cortés.
Pro některé byl Gonzálo Guerrero odpadlík a zrádce, pro jiné hrdina. Stal se symbolem boje za mexickou nezávislost i boje za práva indiánů. Historikové se však jeho osobou začali zabývat v podstatě až s proniknutím vlivu sociologie a antropologie do historického bádání, kdy se historie začala zajímat i o témata jako sociální interakce, kulturní změna a akulturace. V každém případě si oba první Španělé na Yucatánu zaslouží významnější místo v historii, protože oba svým jednáním významně ovlivnili dějiny i v makrohistorické perspektivě a rozhodně se tak mohou rovnat mnohem známějším osobnostem.
Pro vypracování článku bylo použito citací ze soudobých kronik, které byly uvedeny v kvalifikační práci Guillerma Consuela Salgado na katedře historických věd Universidad Michoacana de San Niclás de Hilgado. 2010.
Dále bylo použito této literatury:
Aguirre Rosas, Eugenio. Gonzálo Guerrero. Alfaguara. México. 2002.
Duverger, Christian. Cortéz. Taurus. México. 2005.
León Portilla, Miguel. Vision de los vencidos. UNAM. México.
Vongreyová, Jana. Malintzin Tenépal. Studia Ethnologica Pragensia. 2012/2. (63 – 72). UK v Praze. Praha. 2012.