Baskové - kdo jsou a kam míří
Většině lidí, kteří se nikdy nesetkali s baskickou kulturou, nebo nemají hlubší znalosti pestrého národnostního složení pyrenejského poloostrova, se při vyslovení slova Baskicko vybaví v první řadě terorismus a nacionalistická separační organizace ETA. Kdo však jsou Baskové, kde je jejich domovina a proč vlastně usilují o možnost projevu vlastní národní identity, již dokáže vysvětlit málokdo. V době, kdy toto etnikum se vlastně stalo součástí národnostního složení velkého celku ve kterém všichni žijeme a sice Evropské Unie, bylo by určitě na místě si tyto otázky položit a pokusit se na ně odpovědět. Publikací a relevantních zdrojů pojednávajících o této problematice je v českém jazyce žalostně málo, stejně tak i odborníků, kteří by v českém prostředí dokázali o tomto etniku podat informace široké veřejnosti. Nejdříve si tedy položíme první otázku a to, kdo vlastně jsou Baskové.
V neuvěřitelně pestré paletě národů Evropy jsou Baskové velkým specifikem. Jedním z nejdůležitějších faktorů vymezujících etnikum, je používání vlastního jazyka. Spolu s několika málo jazyky kterými se v Evropě mluví, jako je například maďarština, finština, nebo estonština, je baskičtina jazyk, který nepatří do rodiny jazyků indoevropských a nedá se navíc ani prokazatelně zařadit k jiné existující jazykové rodině. Ačkoliv snahou některých lingvistů bylo umístit baskičtinu do některé jazykové skupiny, jejich práce jsou více než diskutabilní a neobsahují žádné nezpochybnitelné důkazy, které by jejich hypotézy potvrzovaly. Baskičtina je tedy jazyk izolovaný a jeho původ je stejně tajemný jako původ etnika samotného. Baskický jazyk se pak dělí na dialekty, které jsou determinovány geograficky.
Na etnogenezi Basků se zaměřilo mnoho studií erudovaných odborníků i spekulativních prací mimo akademickou půdu. Základní teorií, která však i přesto že ji sdílí mnoho odborníků zůstává pouhou teorií, je baskoiberismus. Ta označuje Basky jako jednu z větví "protoevropanů" a získala značnou podporu i ze strany nacionálně orientovaných baskických organizací. Tvrdí, že Baskové obývali stejná území již před 4000 lety a objevily se hypotézy sahající až do paleolitu, čili až 9000 lety. (Collins 1994: 5) Kalkuluje tak s domněnkou, že je to poslední žijící etnikum patřící k původnímu osídlení Evropy, před příchodem migrantů z Asijského kontinentu kteří nakonec Evropu obsadili.
Jejich odlišnost od recentních Evropanů mluvícími indoevropskými jazyky, byla potvrzena i komparačním výzkumem krevních skupin a rh-faktorů. (Collins 1994: 8). Mimo tuto teorii baskické etnogeneze se můžeme setkat s mnoha dalšími, ze kterých lze jmenovat například teorii migrace ze severní Afriky, nebo Kavkazu. Je však téměř jisté, že Baskové si uchovali svoji identitu i bez expanzivní strategie a absorbace okolní kultury, (Collins 1994: 7) což je také jistým specifikem.
Přistupme teď ke geografickému vymezení baskického etnika. Jak už bylo naznačeno výše, jsou doklady o tom, že Baskové po celou nám známou historii obývají prakticky stejné území. Jsou to horské oblasti a údolí po obou stranách západní části pásu pyrenejského pohoří, jenž odděluje stejnojmenný poloostrov od kontinentální Evropy. Tyto oblasti se dělí na sedm územních celků, z nichž čtyři jsou na území Španělska a tři na území Francouzské Republiky. Z tohoto členění vychází i rovnice 4+3=1, jenž se stala jedním ze symbolů revitalizace baskické národní identity a značí "sedm v jednotě". ( Šatava 1994: 280) Města která jsou s Basky tradičně spojována, leží převážně na španělském území, jako například San Sebastian, Pamplona, nebo Bilbao.
Historický vývoj probíhal na obou stranách Pyrenejí poněkud jiným způsobem, což bylo způsobeno jednak odlišnou správou státních útvarů, které baskické území předělily hranicí probíhající hlavním hřebenem Pyrenejí, jednak i odlišným vnitřním vývojem. Je nutno poznamenat, že Baskové nikdy nebyli zcela jednotný národ a v historii nebylo ani výjimkou, že jako žoldnéři různých armád stáli příslušníci baskické národnosti proti sobě. My se zaměříme na Basky žijící na jižní straně hor, na španělském území. Zde najdeme již zmíněné čtyři územní celky, baskické historické provincie. Jsou to Vizcaya, Guipúzcoa, Navarra a Álava. (Baskicky Bizkaia, Gipuzkoa, Nafarra a Araba) (Šatava 1994: 280) V současné době se k baskické národnosti hlásí nejvíce lidí v provincii Guipúzcoa, zatímco v provincii Álava již baskická národnost prakticky neexistuje. (Šatava 1994: 281)
Pro porozumění odporu baskické národnosti proti španělskému "centralismu" je nutné se vrátit do minulosti. Hlavním symbolem jisté autonomie Basků na Španělském království totiž byly po dlouhou dobu majetkoprávní výsady zvané "fueros". Fueros zajišťovaly zpočátku pouze základní práva a některá privilegia. Že tyto výsady sahají opravdu do hluboké minulosti svědčí fakt, že nejstarší takovou dochovanou listinu máme už z roku 974, kterou kastilská koruna uděluje privilegia městu Castrojériz. Forma fueros, která je však příznačná pro novověkou historii země začala vznikat až v období dvanáctého století a postupně fueros získávaly mnohem složitější podobu. Na konci středověku byly nahrazovány soustavami vztahujícími se k celým provinciím. (Collins 1994: 177, 232) První otřesy tato privilegia zaznamenala již v 16.století, kdy se do jižní Navarry dostávala protestantská víra, šířená francouzskými Basky, kteří se stali vůdci hugenotského hnutí. Ačkoliv protestantství nebylo mezi španělskými Basky žádným masovým jevem, zásluhou jeho protagonistů vznikl první překlad nového zákona do baskického jazyka a tak byl zasazen klín mezi Basky a tradičně katolickými panovníky Kastilie. (Collins 1994: 236) Největší otřes, který znamenal úplné zrušení těchto výsad přinesla druhá polovina devatenáctého století, kdy ve Španělsku vypukly karlistické války. Baskové se jednoznačně přihlásili k tradicionalistické ideologii karlistů a velké množství se jich dobrovolně přihlásilo do karlistické armády. Vedly je k tomu mimo jiné i obavy o udržení svých privilegií, jenž byly ohroženy stále sílící liberalizací společnosti spojené s průmyslovou revolucí a hlavně v baskických oblastech s těžbou velice kvalitní železné rudy, která přiváděla do tradičně konzervativní společnosti nové přistěhovalce ze všech koutů Španělska. Porážka karlistů a nástup nové liberální monarchie opravdu znamenal úplné zrušení fueros v roce 1876. (Collins 1994: 239-241)
Dalším mezníkem v dějinách baskického národa se stala občanská válka ve Španělsku a následný autokratický režim generála Franka. Franko zrušil po skončení občanské války autonomní statuty Baskicka a Katalánska a navíc zakázal používání jiného jazyka než kastilské španělštiny. To samozřejmě zbudilo velkou nevoli v těchto oblastech a následné represe daly vzniknout nacionálně orientovaným hnutím, které se vydali cestou násilí a teroru k boji proti útlaku. (Chalupa 1997: 37) Velkou úlohu sehrálo především Baskické nacionalistické hnutí, které vzniklo již na přelomu století jako reakce na zhoršující se vztahy mezi Španěly a Basky a příval přistěhovalců který způsobil, že Baskové se v tradičně baskických oblastech stali menšinou. Kladla si za cíl především chránit a šířit baskickou kulturu a jazyk. Toto hnutí bylo i úzce spojeno s politickou stranou Partida Nacionalista Vasko (PNV), která dosáhla výrazného úspěchu ve volbách v roce 1936 a velmi zkomplikovala vytvoření vládní koalice. Díky vlivu této politické strany byl obnoven autonomní status Baskicka a baskickou vládu dovedla k podpoře republikánů v následné občanské válce. Po bombardování Guerniky se však Bilbao, jako hlavní město autonomní baskické oblasti vzdalo a 18.června 1937, byla autonomie opět zrušena a byl Baskicku udělen nepsaný status protivníka vítěze občanské války, což způsobilo takřka nepřetržité represe ze strany frankistického režimu. (Collins 1994: 244, 245) Jelikož prostí Španělé již byli vyčerpáni a měli panickou hrůzu z nové občanské války, chtěli se vyhnout nové vlně násilí a byli se za cenu míru ochotni smířit i s diktaturou generála Franka, viděli v jakémkoliv odporu vůči Frankově vládě narušitele míru a chovali se k nim nepřátelsky. Tak se prohloubilo nejen napětí mezi Basky a Frankistickou vládou, ale také mezi Basky a obyčejnými Španěly. Aktivisté z rozpuštěného Baskického nacionalistického hnutí se stali členy partyzánských skupin "maquis", které se staly historicky první opozicí bojující proti frankismu. (Chalupa 1997: 48) Z PNV, která přežívala v ilegalitě se odtrhla její militantnější a radikálnější frakce sdružující se v revolučně-nacionalistickém kroužku EKIN, a vznikla v roce 1959 organizace, která je všeobecně nejznámější a to ETA. Její oficiální název je Euskadi ta Askatasuna, což v překladu znamená Baskicko a svoboda a přijala myšlenku radikálního a účinnějšího boje proti režimu a to právě cestou násilí a teroru. Jejím největším počinem proti frankistickému režimu se stal atentát na admirála Carrera Blanca, který byl po samotném Frankovi druhou nejdůležitější osobou režimu. Atentát je znám pod názvem Operace Tyran a byl proveden v roce 1973 a označen jako naprosto profesionálně organizovaná akce. Tento atentát měl za cíl dekompozici režimu a narušení chodu státu, který by mohl být využit ke zlomení moci a následnému převratu. Organizace ETA byla podporována i zvenku, ze strany komunistických režimů, neboť již na začátku šedesátých let si stanovila za cíl vytvoření baskického marxisticko-leninského státu na území historické Navarry. (Chalupa 1997: 141) Jelikož však úspěšný atentát nezpůsobil očekávanou anarchii a politická scéna zůstala i nadále pevná, znamenalo to rozpor v samotné organizaci ETA, která se nakonec rozdělila na dvě nezávislé části. ETA-PM neboli ETA político-militar, politicko vojenská, která byla poněkud umírněnější a ETA-M, neboli militar – vojenská, radikálnější odnož. (Chalupa 1997: 142)
V roce 1975 nastal zásadní zlom ve španělské politice. Smrt generála Franka ukončila několik desetiletí trvající diktaturu a Španělsko tak mohlo směřovat k liberálnímu demokratickému zřízení. Ačkoliv Frankovi lidé i nadále zastávali důležitá místa a nikdo neměl odvahu je sesadit, nakonec přeměna Španělska v demokratický stát proběhla poměrně hladce a očekávalo se i to, že se vytratí baskické násilí, které tímto ztratilo své opodstatnění. Náhle však nastala obroda baskické kultury. Jejich literatura, hudba a kulturní tradice vyvstávali z ilegality a dostávali se na veřejnost. Kdo znal více baskickou historii a bohatou kulturu asi to očekával, pro mnoho lidí se však Baskicko stalo velkým překvapením. Ani demokratické zřízení ve Španělsku nedokázalo uspokojit jejich touhu po znovunabytí národní identity. A tak začal další boj o větší autonomii a v extrémním případě i o úplnou separaci. (Kurlansky 1999: 3)
Jak už jsme si uvedli výše, jedním z nejdůležitějších faktorů podílejícím se na uvědomění národní identity je jazyk. Samotný název euskara, kterým Baskové označují baskičtinu, se dá odvodit od starobaskického slova enautsi které znamená mluvit. Přidáním přípony (k)ara, která dává význam souladu nebo podobnosti, dostaneme tvar enauskara který se dá volně přeložit jako "tak podobně mluvící" neboli přeneseně "Baskicky mluvící". (Arrikibar 2002) Jazyk se tak stal důležitou hodnotou spojenou s revitalizací baskické kultury. Oficiální spisovná baskičtina euskera batúa však vznikla až v roce 1968 a schopnost číst a psát v tomto jazyce ovládalo pouze málo mluvčích. (Šatava 1994: 284) Ve školách se dnes mohou děti hlásící se k baskické národnosti učit mimo španělského jazyka i baskický jazyk a na některých školách je i určitý podíl předmětů, které jsou vyučovány v baskičtině. Po potlačování jazyka u minulých generací tak mnohdy dochází k paradoxní situaci, kdy děti se ve škole učí v jazyku, který jejich rodiče už neovládají. Podle zastánců této metody revitalizace jazyka, by mělo postupně dojít k jeho opětovnému užívání v baskických rodinách. Znalost baskičtiny si uchovalo i mnoho vystěhovalců do zámoří a tak se například baskičtina vyučuje i na univerzitě v Renu v Nevadě. (Collins 1994: 239) Podle odhadů na jihoamerickém kontinentu žije až 250 tisíc lidí hlásících se k baskické národnosti a ovládajících alespoň částečně baskický jazyk. (Šatava 1994: 283) V poslední době došlo k obrovskému rozmachu sdělovacích prostředků, které užívají plně baskický jazyk, nebo alespoň částečně – několik hodin denně. (Šatava 1994: 284) Populárními se staly i hudební skupiny, jež zpívají v baskičtině a nejedná se jen o tradiční baskickou hudbu, ale i o popovou, rockovou, nebo punkovou scénu. Vydávají se literární díla v baskičtině a o šíření jazyka a kultury se v poslední době značně zasloužilo i masové používání internetu.
Baskické organizace mající za cíl revitalizaci baskické kultury a národního povědomí se postupně staly umírněnější a používají k osvětě a probuzení národní hrdosti různé hypotézy a studie, které poukazují na Basky jako poslední žijící protoevropany. Díky rozmachu internetu vzniklo mnoho serverů, pojednávajících o Baskicku a baskické národnosti a právě na těchto médiích, které jsou určeny pro širokou veřejnost a jsou mimo baskičtinu i ve španělském, nebo také anglickém jazyce, pozorovat tento moderní "protoevropanský" trend. Například velmi navštěvovaný server, který vytvořil Ekhaitz Arrikibar a pojednává o baskické historii i současnosti a je i rozcestníkem pro další servery, uvádí že protobaskičtina byla vlastně jazykem, kterým se mluvilo ve všech částech Evropy před příchodem indoevropských kmenů a odkazuje na studie ukazující příbuznost pomístních jmen a názvů řek a pohoří od Skandinávie až po balkánský poloostrov, s baskickými slovy.
Nová španělská demokracie, která se snaží o minimalizaci napětí mezi národnostními skupinami a podporuje vlastní správu autonomních útvarů, snadná dostupnost médií a jejich relativní svoboda projevu, jsou spolu s dalšími atributy moderní demokracie významnými faktory v potlačení násilných aktivit baskických nacionalistů a vedou ke zklidnění celkového napětí, které se završilo prohlášením organizace ETA o příměří z roku 2006 a následně o ukončení násilného boje za separaci Baskicka v říjnu 2011.
Ve výsledcích posledních španělských demokratických voleb, které se konaly v listopadu 2011 se ukázalo, že Baskové se chtějí aktivně podílet i na politickém dění. Nezávislá baskická koalice Amaiur, která je spojována i s militantní organizací ETA, získala potřebný počet hlasů pro vstup do parlamentu a došlo tak dalšímu zlomu v historii tohoto národa. Co všechno přinese tento umírněný trend revitalizace baskického národního povědomí v poměrně mladé španělské demokracii a jak tento vývoj ovlivní třeba i baskickou menšinu žijící ve Francii, ukáže budoucnost. Je zde však naděje k mírovému a nenásilnému rozvoji a uznání práv o které Baskové po dlouhá léta usilují.
Použitá literatura:
Arrikibar, Ekhitz.Historia del país Vasco y del Euskera – El Vascuence, sus origenes más remotos. 2002. www.kondaira.net.
Collins, Roger.Baskové. 1997. Lidové noviny. Praha.
Chalupa, Jiří.Jak umírá diktatura. 1997. Votobia. Praha.
Kurlansky, Mark.The Basque Histori of the World. 1999. Walker Publishing Company. New York.
Šatava, Leoš.Národnostní menšiny v Evropě. 1994. Ivo Železný. Praha.
Dále byly použity zprávy ČTK:
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/spanelske-volby-podle-odhadu-vysledku-vyhraji-konzervativci/716797